Nesmyslný smysl dějin
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
4. neděle postní
Hledaný citát: 2Kron 36,14-16.19-23 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Kron 36,14-16.19-23
Datum: 30. 3. 2003
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
4. neděle postní
Hledaný citát: 2Kron 36,14-16.19-23 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Kron 36,14-16.19-23
; Ef 2,4-10
; Jan 3,14-21
Datum: 30. 3. 2003
Kterak kronikář ke království přišel
Čtení z knihy Kronik čili Letopisů (řecky Paralipomenon) uzavíralo hebrejský Starý zákon. Původně tvořilo toto dílo celek s knihou Nehemiáše a Ezdráše, proto je najdeme pospolu. Podle jednotného stylu a ideového podání lze usoudit, že vše psal jeden autor nebo jedna skupina asi kolem roku 350-300 př. Kristem. Vedeni letitým zvykem popisují historii Izraele od Adama až po návrat z babylónského exilu. Autor, říkejme mu po vzoru biblistů Kronikář, má slabost pro řádně vedené království. Musel to být pořádně konzervativní pán, jako většina historiků, které znám. Mezi navrátilci z exilu jistě proslul nezřízeným obdivem k Davidovi a k první dynastii. Omlouvá jejich chyby, kde může a kde nemůže, tam překrucuje fakta. Chrám, který postavil Šalamoun (1 Král 7
Nechme bezbožnost exegetů spát na vavřínech vědeckého pozitivismu a podívejme se na text očima víry. Stejně nám nic jiného nezbývá. Úryvek podává klasický příklad teologického výkladu dějin. Pochopení z dnešní perspektivy nabízí ideologické klábosení komunistů a ODS. Parazitují na Palackého modelu identity Čechů, která prý leží v neustálém vyhraňování se vůči Němcům. Když se komplex méněcennosti nechá zmizet v teorii, dostanete filosofii dějin pod zorným úhlem české malosti - neboli výklad smyslu existence dotyčné národní komunity. Funguje to spolehlivě i dnes, stačí se podívat na volební preference zmíněných stran. Za idylických poexilních dob to fungovalo také. Bůh v podání Kronikáře se stal kosmicky důkladným účetním se slabostí pro zameškané soboty. Spočítal si, o kolik sobot přišel bezbožností Izraelců, a pak je odsoudil na stejnou dobu do babylónského zajetí. Kronikář to říká docela jasně, s odvoláním na proroka Jeremiáše (Jer 25,11
Kde je víra? No přece ve víře, že dějiny mají smysl zde a nyní, v této situaci, kdy znovu budujeme. Politikové po exilu obnovují stát vzhledem k ideálnímu historickému vzoru a kněží obnovují zničený chrám podle věčného vzoru. V každém případě je smysl přítomného snažení národní komunity Izraele dán z morálního a biblického hlediska. Kdybychom něco podobného měli po druhé světové válce, pak by se nynější volební preference obou zmíněných stran (tomu pevně věřím) plácaly kolem bodu hospodských seskupení typu Sládkových republikánů. Pozor, nejde mi o oslavu nějaké mytizované křesťanské demokracie, ale o zápas za smysluplné hodnoty orientující dějinné porozumění celého národa. Pokud někomu dějiny dávají smysl z morálního nebo duchovního hlediska, pak nemůže být trvale destruktivní a nemůže založit svůj život jen na negaci daného stavu či na ekonomickém hudlaření. Budování rozbité země a chrámu není záležitostí ideologických keců a vytunelovaných bank a fondů, ale tvrdé práce, která má morálně a ekonomicky přetrvat generace. Proto je otázka smyslu dějin vždy otázkou víry. Solidně se buduje pouze na právu a vůči nejisté budoucnosti; krade a tuneluje se v bezpráví a pro dnešek. Účty se pak platí s jistým zpožděním, ale zato pořádně, jak ukazuje mezinárodní arbitráž na kouzelný novotvar pana Železného a jeho politických pohrobků. A důvěra v náboženský smysl dějin představuje eminentní otázku víry. Zde v podobě kněžského výkladu prorocké zkušenosti, která se aplikovala na hmatatelné symboly města a chrámu. Zaslíbená země není budování chimérického komunismu. S touto idejí začalo v 19. století sionistické hnutí Theodora Herzla (†1904 v Rakousku) osídlování Palestiny a dodnes tvoří páteř nacionální ideologie státu Izrael. Bůh dává svému lidu hmatatelná zaslíbení, zemi a chrám. Ty je třeba bránit do poslední kapky krve a nedopustit jejich další zničení, dnes dané v dějinné zkušenosti Židů skrze bojechtivé Araby. Zde je s tímto pojetím Hospodin nadšen, to nevím. Konzervativní křídlo Vyvoleného lidu zcela určitě ano.
Křesťanství buduje jiný smysl dějin, protože Ježíš s drzostí sobě vlastní oba symboly bojkotoval. O chrámu vybudovaném tyranem Herodem prohlásil, že po něm nezůstane kámen na kameni a s římskými výběrčími daní pořádal mejdany. Tak se s posvátnými či s nenáviděnými symboly zacházet nesmí a strážci národních tradic mu to řádně vytmavili. Učedník Pavel poučen krizovým vývojem a zmrtvýchvstáním podává v listu Efezským novou teologii dějin. Vyústění není v Zaslíbené zemi, nýbrž v suverénním činu Hospodina, který shrnuje nauka o ospravedlnění. Tento spor rozdělil křesťanství na deformovaně reformované a nereformovatelně deformované. Přinejmenším z pohledu obou stran soupeřících tímto nechvalným způsobem o Hospodinovu přízeň zejména v minulých dvou stoletích. Pavel říká jasně: "Záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru." (Ef 2,8
Čtení z knihy Kronik čili Letopisů (řecky Paralipomenon) uzavíralo hebrejský Starý zákon. Původně tvořilo toto dílo celek s knihou Nehemiáše a Ezdráše, proto je najdeme pospolu. Podle jednotného stylu a ideového podání lze usoudit, že vše psal jeden autor nebo jedna skupina asi kolem roku 350-300 př. Kristem. Vedeni letitým zvykem popisují historii Izraele od Adama až po návrat z babylónského exilu. Autor, říkejme mu po vzoru biblistů Kronikář, má slabost pro řádně vedené království. Musel to být pořádně konzervativní pán, jako většina historiků, které znám. Mezi navrátilci z exilu jistě proslul nezřízeným obdivem k Davidovi a k první dynastii. Omlouvá jejich chyby, kde může a kde nemůže, tam překrucuje fakta. Chrám, který postavil Šalamoun (1 Král 7
), nechá zbudovat Davidem. Na rozdíl od Hospodina vůbec nezmiňuje zjevné nedostatky sexuálně nenasytného Šalamouna (1 Král 11
). Slavné skeptické podobenství proroka Samuela o zlotřilosti budoucího krále (1 Sam 8,11
) je tiše zapomenuto. Před očima čtenáře se skví idealizovaná oslava davidovské dynastie, která vzorně a bezchybně naplnila Boží zaslíbení. Inu objektivní historické dílo, jak je známe z časů nedávno minulých, zde inspirované Duchem svatým, a tudíž zařazené do biblického kánonu.
Nechme bezbožnost exegetů spát na vavřínech vědeckého pozitivismu a podívejme se na text očima víry. Stejně nám nic jiného nezbývá. Úryvek podává klasický příklad teologického výkladu dějin. Pochopení z dnešní perspektivy nabízí ideologické klábosení komunistů a ODS. Parazitují na Palackého modelu identity Čechů, která prý leží v neustálém vyhraňování se vůči Němcům. Když se komplex méněcennosti nechá zmizet v teorii, dostanete filosofii dějin pod zorným úhlem české malosti - neboli výklad smyslu existence dotyčné národní komunity. Funguje to spolehlivě i dnes, stačí se podívat na volební preference zmíněných stran. Za idylických poexilních dob to fungovalo také. Bůh v podání Kronikáře se stal kosmicky důkladným účetním se slabostí pro zameškané soboty. Spočítal si, o kolik sobot přišel bezbožností Izraelců, a pak je odsoudil na stejnou dobu do babylónského zajetí. Kronikář to říká docela jasně, s odvoláním na proroka Jeremiáše (Jer 25,11
).
Tak se naplnilo slovo Hospodinovo, které mluvil ústy Jeremijáše: "Dokud si země nevynahradí své dny odpočinku, bude odpočívat po všechny dny, co bude zpustošena, až se vyplní sedmdesát let."
Zástupce kněžské třídy čte proroky po svém, tedy kněžsky. O utrpení lidu v zajetí se zmiňuje jen letmo. To bylo tak jako tak zahrnuto do Božího paušálu. Zato důkladně rozebírá okolnost, že Jeruzalémský chrám a město ležely 70 let ladem. Potrpí si na symboly, protože bez nich nelze vybudovat národní identitu. Tu buduje nikoliv na věrnosti smlouvě, jak zní odkaz proroků, ale na věrnosti městu a chrámu. Pořádná dávka římského katolicismu avant la lettre. Obojí dostalo pořádně zabrat, ale nikoliv na věčné časy. Suverénní Hospodin uzavřel po sedmdesáti letech své účetní knihy. Pošeptal do ucha králi Kýrovi, že je načase, aby mu Židé znovu vybudovali chrám, protože bez něj prostě nemůže být. Tím dostáváme poslední kostky do skládanky dějinné teologie. Suverénní Panovník řídí osudy všech národů, nejen Izraele; hříchy nevěrného lidu jsou pro tento moment odčiněny, začíná se s čistým účtem; podívejme se zpět do zlatých dobrých časů davidovské dynastie a tam hledejme model ideálního vládce a ideální správy státu. Tím je smysl dějin dán zcela srozumitelně a každý se podle něj může zařídit. Přinejmenším do další okupace, která přišla s výbojem Alexandra Velikého a vlády jeho nástupců (diadochové).
Kde je víra? No přece ve víře, že dějiny mají smysl zde a nyní, v této situaci, kdy znovu budujeme. Politikové po exilu obnovují stát vzhledem k ideálnímu historickému vzoru a kněží obnovují zničený chrám podle věčného vzoru. V každém případě je smysl přítomného snažení národní komunity Izraele dán z morálního a biblického hlediska. Kdybychom něco podobného měli po druhé světové válce, pak by se nynější volební preference obou zmíněných stran (tomu pevně věřím) plácaly kolem bodu hospodských seskupení typu Sládkových republikánů. Pozor, nejde mi o oslavu nějaké mytizované křesťanské demokracie, ale o zápas za smysluplné hodnoty orientující dějinné porozumění celého národa. Pokud někomu dějiny dávají smysl z morálního nebo duchovního hlediska, pak nemůže být trvale destruktivní a nemůže založit svůj život jen na negaci daného stavu či na ekonomickém hudlaření. Budování rozbité země a chrámu není záležitostí ideologických keců a vytunelovaných bank a fondů, ale tvrdé práce, která má morálně a ekonomicky přetrvat generace. Proto je otázka smyslu dějin vždy otázkou víry. Solidně se buduje pouze na právu a vůči nejisté budoucnosti; krade a tuneluje se v bezpráví a pro dnešek. Účty se pak platí s jistým zpožděním, ale zato pořádně, jak ukazuje mezinárodní arbitráž na kouzelný novotvar pana Železného a jeho politických pohrobků. A důvěra v náboženský smysl dějin představuje eminentní otázku víry. Zde v podobě kněžského výkladu prorocké zkušenosti, která se aplikovala na hmatatelné symboly města a chrámu. Zaslíbená země není budování chimérického komunismu. S touto idejí začalo v 19. století sionistické hnutí Theodora Herzla (†1904 v Rakousku) osídlování Palestiny a dodnes tvoří páteř nacionální ideologie státu Izrael. Bůh dává svému lidu hmatatelná zaslíbení, zemi a chrám. Ty je třeba bránit do poslední kapky krve a nedopustit jejich další zničení, dnes dané v dějinné zkušenosti Židů skrze bojechtivé Araby. Zde je s tímto pojetím Hospodin nadšen, to nevím. Konzervativní křídlo Vyvoleného lidu zcela určitě ano.
Křesťanství buduje jiný smysl dějin, protože Ježíš s drzostí sobě vlastní oba symboly bojkotoval. O chrámu vybudovaném tyranem Herodem prohlásil, že po něm nezůstane kámen na kameni a s římskými výběrčími daní pořádal mejdany. Tak se s posvátnými či s nenáviděnými symboly zacházet nesmí a strážci národních tradic mu to řádně vytmavili. Učedník Pavel poučen krizovým vývojem a zmrtvýchvstáním podává v listu Efezským novou teologii dějin. Vyústění není v Zaslíbené zemi, nýbrž v suverénním činu Hospodina, který shrnuje nauka o ospravedlnění. Tento spor rozdělil křesťanství na deformovaně reformované a nereformovatelně deformované. Přinejmenším z pohledu obou stran soupeřících tímto nechvalným způsobem o Hospodinovu přízeň zejména v minulých dvou stoletích. Pavel říká jasně: "Záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru." (Ef 2,8
). Katolíkům nahání ospravedlnění skrze víru husí kůži i po vydání společného ekumenického prohlášení o ospravedlnění (Augsburg, 1999). Zřejmě proto volil český liturgický anonym básnický překlad, který se důsledně vyhýbá spojení čisté milosti a čisté víry. Ekumenický překlad je mnohem přesnější vzhledem k originálu: "Milostí (charití) tedy jste spaseni skrze víru (diá písteos)." Máme věřit ve spasitelnou sílu zmrtvýchvstalého Božího syna. Protože se mu to povedlo, drží moc nejen nad vezdejším světem, ale i nad celým kosmickým chaosem. Ospravedlňuje i nás, pokud věříme, že se mu to povedlo. Křesťanský smysl v naplnění dějin nestaví na materiálním symbolu země a rasově čistého lidu pocházejícího od Abraháma. Obojí je dnes z hlediska Nové smlouvy překonaná vývojová verze dějin spásy. Ježíšův upgrade ukazuje, že máme věřit v definitivní smysl jedné události, kterou nikdo neviděl na vlastní oči, a přesto ji všichni tak či onak dosvědčují svým životem. To je těžká věc, věřit v symbolickém vzduchoprázdnu. Křesťanství musí být i pro obecný lid a ne pouze pro několik zakalených svatých (katolíků) a (nebo) spravedlivě věřících (reformovaných). Proto se křesťanství jako jedna žena dalo na kulturu a skončilo u starého známého modelu. K Ježíšem ustavenému symbolu poslední večeře jsme si přidali chrámy, roucha, tituly, oblečky od byzantského Diora z 10. století a vůbec mnoho jiného, krásného a Ježíšem zavrhnutého kulturního bohatství. A také jsme vytvořili idealizovanou historii jednotlivých církví, jejichž smysl dějin se mnohdy kryje ve válce Čechů s Němci, pardon, v zápolení protestantů s katolíky. Je-li třeba, přizpůsobí se tomu i výklad Písma. Volební preference těchto borců u fundamentalisticky naladěných kruhů nebudou špatné. Jinak opravdu nevím, proč to dělají.