Dvojí stránka moudrosti

Bůj je jistě moudrý, ale lidé jsou chytřejší

Dnešní čtení lze komentovat s ohledem na zřejmé a skryté skutečnosti. Zkrácená, ale co do smyslu věrná verze Desatera v prvním čtení ukazuje základní body morálního kodexu, který dal Izraelitům na Sinaji osobně Hospodin. Putování pouští skončilo, výjimečný stav, kdy se Izraelci krmili pouze manou z nebe a nepracovali, nutně skončil. Nyní před nimi stojí všední úkoly. Musejí vyvraždit místní domorodé obyvatelstvo v Zajordání, osídlit zemi a přeměnit se z kočovného národa na usedlý zemědělský lid. Věnem dostali Desatero. Reprezentuje základní podmínky lidského soužití platné nejen pro lid před třemi tisíci lety, ale i dnes. Racionálně viděno, jde o dobrou věc. Desatero lze obhájit nejen nábožensky, ale i eticky. Ale tím se nadobro skryje skrytá rovina Dekalogu. Nejde jen o etiku, ale především o smlouvu s Hospodinem. Uzavírá ji Mojžíš jako jednotlivec, ale reprezentuje přitom celý národ. Uzavírejte smlouvu s někým, koho nevidíte! Platnost smlouvy s Noem se opírala alespoň o znamení duhy. Zde máme pouze dvě desky přikázání vytesané ne Boží, ale Mojžíšovou rukou. Můžeme je snadno zdůvodnit morálně, civilizačně, eticky a prakticky. Zápas nevěry a víry, který se kolem smlouvy odehrával zejména skrze působení proroků, ukazuje na skrytou dimenzi sinajské smlouvy. Nejde jen o morální kodex, ale o výzvu k věrnosti Bohu, který svůj lid chránil od nepaměti a především při východu z egyptského zajetí. Desatero tedy ukazuje na výjimečné Hospodinovy činy, které mají vybízet k víře. Jak víme, této výzvě se moc nedařilo. Proto milosrdný, leč spravedlivý Jahve nechal Zaslíbenou zemi a její nevěrníky převálcovat jinými dobyvateli. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

Druhé čtení z prvního listu Korintským vyložíme ve stejném duchu. Židé hledají zázraky, protože jen tak si ověří Boží působení. I smlouva s Mojžíšem se uzavírala za numinózních okolností zemětřesení, blesků a jiných, tehdy obvyklých znamení Boží moci a majestátu. Dnes bychom asi požadovali více, filmový průmysl založený na manipulaci s virtuální realitou nás značně rozmlsal. Že Řekové hledají moudrost, to tehdy nebylo nic divného. Vždyť založili filosofii, moderní pojetí vědy a jejich politický systém rovnosti před zákonem a demokracii se snažíme přesazovat i do moderních podmínek. Podepsali bychom i Pavlovo tvrzení, že "Boží věc je moudřejší než lidé" (1 Kor 1,25). Proč by Bůh měl být hloupější než člověk? Ale tady se skrývá jádro pudla. Moudrost měříme našimi měřítky, a ta Bůh nemá. Jde tedy o jiný druh moudrosti než chytrost, vychytralost, vědeckost, zkušenost či všechny ostatní druhy moudrosti. Proto Pavel tuto moudrost staví do protikladu k Řekům a k Židům. Moudrost kříže působí nenápadně. Ve světě zdánlivě prohrává a její aktéři jsou často viděni jako typičtí outsideři, kteří to nikdy daleko nedotáhnou. Z nebe jim nepadá ani mana, ani zázraky a té normální moudrosti také mnoho nepobrali. Jinak by nedělali v životě to, co dělají. Za pravdu jim dávají duchovní dějiny Evropy či jiných civilizací, kam proniklo křesťanství. Dnes si ani neuvědomujeme, že nežijeme v otroctví či ve strachu z děsivých božstev dávnověku díky nenápadnému působení křesťanské zvěsti hlásané v průběhu dlouhých tisíciletí. Boží moudrost nemá naspěch, na rozdíl od našeho krátkého života.

Podobně dvojznačně lze vyložit i Ježíšovu gymnastickou čtvrthodinku v chrámě. Zpracování obětin bylo naprosto rozumnou záležitostí, jako celá církev a náboženství, které někoho živí. Ze zvířat se spálila jen velmi malá část, zbytek masa šel do obchodu, kůže na zpracování, kopyta do kosmetických preparátů a tak dále. Tento mohutný průmysl bohabojně kvetl a prosperoval, což dokazují archeologické průzkumy starého Jeruzaléma. Je jasné, že ho také musel někdo financovat běžnými provozními úvěry. Někdo také musel poutníkům nabídnout materiální možnost rozměnit si valuty, aby si mohli uspokojit svou náboženskou potřebu, jak by řekli komunisté, kteří v tomto případě nebyli daleko od pravdy. Proto oni peněžníci, které Pán Ježíš neměl rád. Jak by se tvářil na Klausovu privatizaci? Raději moc nedomýšlet. V každém případě na malou chvíli zrušil zavedený chod věcí. Protože byl vševědoucí, jistě dobře věděl, že za hodinu po jeho odchodu pojedou věci svým tempem dále. Stejně neúspěšně by se prosadil na všech poutních místech, dnes kvetoucích pod ochrannou rukou jeho vlastní matky. Proč to tedy dělal? Aby naštval a provokoval? Jistě. Janovo evangelium nepoužívá slovo zázrak, ale mluví o znamení. Narušení obchodních vztahů, které se nikdy neprovozovaly uvnitř posvátného okrsku - náboženství a církve jsou přece rozumné i vůči Bohu, nejen vůči obchodu - mělo poskytnout znamení o nových časech, které uhodí jednak na chrám a jednak na židovství. Chrám smetli z povrchu zemského Římané během židovské války (kolem roku 70) a náboženství Staré smlouvy se obohatilo o nový přírůstek, o víru ve Smlouvu novou. Znamení nových časů symbolizovalo Ježíšovo skoncování a racionální a až příliš lidskou ekonomií spásy a Božích pořádků. Všechno jde zpeněžit a zmanipulovat, když se člověku poskytne dostatek času. A od Sinaje už uběhla hezká řádka let. Dozor nad smlouvou převzala kněžská kasta, stejně jako je tomu dnes v katolické církvi podle Kodexu kanonického práva. Základem její moci bylo duchovno soustředěné v chrámu a podepřené přilehlou ekonomií. Nemyslím si, že by dnes náboženství fungovalo jinak, ať se opírá o památkově chráněnou katedrálu nebo o malou kazatelskou stanici. Ježíš fungoval jinak, ale on nebyl příliš náboženský člověk. Jinak by nedělal takové hrozné věci - tak hrozně nemoudré. Také se mu to nevyplatilo, ale to si mohl spočítat hned na začátku. Té moudrosti opravdu mnoho nepobral.