Abrahám a kladkostroj

Příběh o jednom fanatikovi

Podřadné antické drama končilo vždy stejně. Autor neschopný rozumného rozuzlení normálně daného vnitřní souvislostí děje pak nebyl schopen závěrečného slova, které by na konci dramatu vložil do úst chóru reprezentovanému občany obce. I ukončil rozvláčné představení nadpřirozeným způsobem. Inspicient vyslal na scénu božstvo poháněné složitou soustavou kladek a řemenů. Příslušný herec v božském převleku vykonal své finální dílo, ukončil nudnou hru a tatáž mašina jej opět dopravila do zákulisí. Pokud chcete vidět moderní, jeřábovou verzi tohoto mechanismu, podívejte se na vznik balady "Svatební košile" z nedávno zfilmované Erbenovy "Kytice". Antičtí diváci se přitom nijak nenudili. Jednak pozorovali, zda mechanismus synonymní s titulem kázání správně funguje, a jednak mohli stopovat rychlost, s níž se snesenému božstvu podařilo představení ukončit. Obě věci jsou technického rázu, a tudíž zajímavé k posouzení, stejně jako dnešní čtení.

Odbočka k technicky předváděnému božstvu patří k věci. Podle dánského filosofa Sorena Kierkegaarda sleduje stejným způsobem znuděný posluchač nedělního kázání obětování Izáka komentované kazatelem s dlouhou výdrží. Postava v černém, pevně rozkročená na kazatelně, postupně vyčerpává téma a posluchače, jenž si toužebně přeje jediné: "Vydrž ještě chvíli, pak přijde ten beran a je to za námi." Znuděný posluchač nedělní porce Božího slova vnímá celý příběh od konce. Proč by ne, vždyť ho už slyšel do omrzení. Přesně tímto směrem jej posílá druhé čtení, když mu obětováním Krista potvrzuje, že všechno je to stará vesta. Otec věděl, že obětuje Syna, ale ono to zase nebylo tak horké. Pak jej stejně nechá vstát z mrtvých. Pro jistotu vše zrežíroval před dvěma tisíci lety ve Starém zákoně nanečisto, aby mu to pak najisto vyšlo v Zákoně novém. Jde o tzv. anachronickou četbu, kdy známe konec celého vyprávění a postupujeme proti proudu času na začátek příběhu. Víra zde nemá žádné místo. Víme, že to dobře dopadne, i když to Abrahám, chystající se podřezat svého syna jako dobytče, ještě neví. A dokonce jsme chytřejší než Ježíš, který si na kříži naříká, že jej Otec opustil. Ale my přece dobře víme, že jej neopustil. On jen tak z otcovské lásky dobrotivě zkoušel, kolik toho Syn v agonii ještě snese. Za hříchy celého lidstva musí být dána dostatečná satisfakce. Maximum Božího trápení zahlazuje maximum lidských hříchů. Tomu přece rozumí každý účetní a výplatu dostáváme všichni.

Problém znalosti biblických příběhů ukazuje na hlubší problém dosvědčený dnešním evangeliem. Učedníci uvažovali mezi sebou o tom, co to znamená "vstát z mrtvých" (Mk 9,10

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: 2. neděle postní (B) (Bible na neděli) 2. neděle čtyřicetidenní (B) (Václav Vacek) 2. neděle postní (B) (Bible na neděli) 2. neděle čtyřicetidenní (B) (Václav Vacek) 2. neděle v čtyřicetidenní (B) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

). Ale to my přece dávno víme. To je, když anděl přistane s bleskem a odvalí kámen od hrobu a když uteče stráž, která stejně spala, a když pak jdou ke Kaifášovi a když ten... Víru je třeba hledat a ne vědění. Apoštolové nevěděli, co znamená vstát z mrtvých. Proto o tom mezi sebou diskutovali. Ježíš je nechal smažit se ve vlastní šťávě a vůbec jim nenabídl nějaké teologické vysvětlení. To by dnes udělala každá normální katechetka: "Když neví, tak je poučíme! A když nevím já, tak je poučí pan farář. A když neví ten, tak ať jde k příslušnému docentovi na Nový zákon. A když neví ten, tak... ." Raději zarazme stavidlo nebezpečných spekulací. Apoštolé museli bojovat o víru, protože nemohli o zmrtvýchvstání svého rabiho nic vědět. Abrahám musel věřit naprosto šíleně, protože se mu totálně rozbil svět jeho náboženských představ. Milující Hospodin mu zaslíbil a nakonec i dal syna. Pak se změnil v krvelačné božstvo okolních národů. Pošlapal všechny morální příkazy, i ty vlastní. Podobal se božstvu zvanému Moloch, kterému se tehdy obětovaly malé děti: "Nedopustíš, aby někdo z tvých potomků byl přiveden v oběť Molekovi. Neznesvětíš jméno svého Boha. Já jsem Hospodin." (Lv 18,21

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Jeruzalémská bible (pracovní) Katolický liturgický překlad

Čtení je také zmíněno v textech: Svátek Krista Krále (A) (Václav Vacek) Teologie Tóry (Ranní slovo) Abrahám a kladkostroj (B) (Umlaufoviny)

). Problematický obraz krvelačného Hospodina se příliš nehodí k nedělnímu kázání. Proto jdeme nejprve na konec příběhu, kde se s ulehčením dozvíme, že Hospodin molochem nebyl. Proto onen odkaz na drzého filosofa a křesťana z Kodaně, který dlouze rozvažuje nad faktem, že Abrahámova cesta trvala tři dny. Nevím, kolik lidí by věřilo za takových okolností. Asi nikdo. Proto máme z Abrahámovy víry tři monoteististická a pouze tato tři monoteistická náboženství. Kontrast mezi znuděným posluchačem nedělního kázání a Abrahámovou vírou už nemůže být větší. Stejně i citovaný úryvek z listu Římanům patří dramatické obhajobě Božího ospravedlnění vírou. Jak ukázat zde a nyní na událost vykoupení? To Pavel nemohl jasně doložit, a proto kombinuje víru s teologickou spekulací. Vzkříšení Krista dává dostatečnou záruku, že život ducha přemůže všechny naše slabosti a také kosmické mocnosti kolem nás, tedy kolem Pavlových současníků. Dnes máme co dělat, abychom věřili na dobrého Boha, natož na armádu zlých duchů létajících v povětří. Někteří lidé si víru obrátili na ruby a staví na programovém pesimismu. Dobře jim tak, pak věří na zlé mocnosti. Mají to v životě jednodušší, neb přehlednější.

Dnešní čtení ukazují na boj víry, který se bohužel snadno přehlédne vinou povrchní znalosti biblických příběhů. Asistujeme u pravidelné nedělní pohádky s dobrým koncem, který známe a který musíme poslouchat, protože tomu chce hodná matka církev. Když to vydržíme až do smrti a nenapácháme příliš mnoho zla - popřípadě se z něj stačíme vyzpovídat na smrtelné posteli - pak to dotáhneme alespoň do očistce a tím máme nejhorší za sebou. Postup do první ligy už bude jen otázkou času. Proti pozemskému kalkulu technické šikovnosti, která manipuluje zvěst o spáse ke svému prospěchu, stojí drama víry dosvědčované Abrahámem, Pavlem a zmatenými apoštoly, kteří toho na hoře Proměnění viděli příliš mnoho najednou. Bůh se stává v zápasu víry tajemnou a naprosto divokou bytostí, což dosvědčuje Otec věřících, jak Abraháma nazývá apoštol Pavel. V technickém scénáři křesťanské povrchnosti, k níž nás nenápadně vybízí duchaplné heslo "Poznej Bibli", se Bůh mění na poslušnou loutku jednající podle předem daného časového scénáře. Kladkostroj představuje naše biblická znalost, která Nejvyššího posunuje na časové ose sem a tam, podle nálady. Můžeme si to dovolit, protože víme, jak to s Bohem dopadlo či dopadne. Víra to neví, a proto musí doufat, že to dopadne dobře. Proto věří, ale neví. Ví pouze to, že musí věřit, jinak by to dopadlo špatně. Docta ignorantia neboli vědění nevědění se to jmenuje. Již od Sokrata, jednoho věřícího Atéňana, který byl popraven za kažení mládeže a za neúctu k bohům. Správné náboženství totiž vždycky ví, v kterého Boha věřit a jak se má uctívat. Víra jej musí pracně hledat, a jak víme, nezáleží jen na ní samotné, zda najde, nebo ne. Bůh se musí zjevit v osobním vztahu víry a zde se dává poznat. To není totéž jako znalost o Bohu zprostředkovaná učebnicí dogmatiky či biblickým rychlokurzem. Proto není víra technikou jako náboženské a teologické vědění. Proto je dobrodružstvím s neznámým koncem. Fanatický Abrahám s nožem na Izákově hrdle nedává špatný příklad - pardon, dává velice špatný příklad.