Když tři dělají totéž

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
7. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Iz 43,18-19.21-22.24b-25 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Iz 43,18-19.21-22.24b-25 (najít další); 2 Kor 1,18-22; Mk 2,1-12
Datum: 23. 2. 2003
Chvála jednoznačnosti

Všechna tři čtení se tak či onak dovolávají jednoznačnosti po vzoru dnešní citace z Druhého listu Korintským. Pavel tvrdí, že všechna Boží zaslíbení našla v Kristu své "ano" (2 Kor 1,20). V nepořádku a zmatcích Korintského sboru Pavel zdůrazňoval jednoznačnost učení, které společně se Silvánem a Timotejem hlásal tamější církvi. Vybraná perikopa možná patří k jednomu ze ztracených dopisů, které Pavel do Korintu poslal. O něco dále (2 Kor 2,4) apoštol mluví o dopisu Korintským, který se nedochoval. Možná jsou oba známé dopisy sestaveny z různých zlomků, které jednotlivé obce uschovaly během pronásledování a přesunů z místa na místo. Zub času změnil jednoznačnost textu, ale nikoliv jednoznačnost obsažené výpovědi. Zakladatel sboru hájí integrální povahu křesťanské zvěsti proti relativitě různých názorů. A možná proti oprávněným pochybnostem. Pavel chtěl do Korintu přijít znovu, ale člověk míní, Pán Bůh mění. Písemně tedy vyvrací pochybnosti typu "Třeba se na nás vykašlal a už mu nestojíme za to." Pavlova cesta do Jeruzaléma měla vést přes Korint, ale nebylo mu to dopřáno. Změna jízdního řádu nijak nepoznamenala jeho kladný vztah ke sboru. Stabilní zůstala i jeho apoštolská horlivost, s níž hlásal stále stejné poselství. Pavlova jistota se opírá o jistotu spásy, kterou osobně prožil. Z tohoto horizontu vychází nejen spolehlivost jeho učení, ale i zdroj pravdy a spolehlivosti pro korintské křesťany. Misionář dobře ví, že nemůže manipulovat různé životní okolnosti, například nečekané události, které naznačuje v dopise (2 Kor 1,16). Zda se lidské "ano" k určitému záměru stane skutečností, to závisí na mnoha okolnostech, jež nemůžeme ovlivnit. Nejsme pány vesmíru. Apoštol zdůrazňuje váhu úmyslu. Své slovo staví na apoštolské spolehlivosti a ta bere oporu ve věrnosti svěřenému poslání. V tomto bodě se sbor i jeho vůdce mají shodnout. Věrnost primárnímu Božímu "ano" nastoluje nepomíjející závazek, který z nás sejme jedině smrt. Okolnosti plnění se mění, ale věrnost danému poslání by měla zůstat. O to se stará v první řadě Bůh, skrze sílu svého Ducha. Vtiskuje znamení vlastní věrnosti přímo do lidského ducha, aby tento pomíjivý a celkově nestálý tvor dokázal své "ano" říkat znovu a znovu. Protože lidské snažení je v porovnání s Boží aktivitou druhotné, i náš výsledek představuje pouze druhořadou kvalitu ve srovnání s originální stabilitou spásonosných zaslíbení. Jinak by Pavel neměl s Korintským sborem tolik práce.

K čemu vlastně máme říci "ano"? Úryvek z proroka Izaiáše ukazuje dvojí snažení. Nejprve jedná Bůh, a to tajemným, skrytým způsobem. Jeho dílo je již zde, ale nikdo kromě proroka to nevidí. Na tom není nic zvláštního. Jen minimální množství lidí vidělo v předlistopadových událostech rozhodující mezník pro vývoj země. Jen minimální počet lidí dokáže určit, že tato či ona drobnost představuje význačné znamení pro budoucnost. O tom jsme se namluvili dost a dost v adventních úvahách na téma Izaiášovy školy. Všichni nejsou proroky a nedokážou rozeznat příznaky toho, co přichází z budoucnosti. Kdyby to s darem prorokování bylo tak jednoduché, jistě by si tyto tvory najala americká NASA, aby se vyhnula dalším katastrofám. Boží plán spásy běží na plné obrátky, ale nikdo - či téměř nikdo - jej nevidí: "Hle činím věci nové, teď již vzcházejí, což to nepoznáváte?" (Iz 43,19 (najít předchozí)). Nepoznáváme nové věci. Jen zkušený zahradník pozná, kdy se jarní příroda probouzí ze zimního spánku. My, obyčejní obyvatelé města, poznáme rašení, až když je jaro v plném proudu. Do přírody se chodíme pouze víkendově projít. Nežijeme v ní a nemáme cit pro její tajemný život. A na úkaz jarního rozpuku se odvolává citovaný úryvek. Říci "ano, tady začalo jaro", vyžaduje citlivost pro skryté procesy, které nejsou v hřmotu městské civilizace zřetelné. Ježíš praví na mnoha místech: "Kdo má uši k slyšení či oči k vidění, ten ať slyší a vidí."

Evangelium ukazuje Boží "ano", které jako obvykle vyniká komplikovaností. Ježíš kladně reaguje na víru čtyř mužů. Vedeni dobrým úmyslem zničili část cizí nemovitosti, aby proroka z Nazareta donutili jednat. O víře nemocného se výslovně neříká ani slovo, je asi zahrnuta v paušálu celé situace. Ježíš říká "ano" nejprve k odpuštění hříchů. Tamější kněží se nad jeho provokací právem pohoršili. I dnes je neoprávněné odpouštění hříchů v katolické církvi zakázáno pod přísným trestem. Laik Ježíš přestupující s bohorovným klidem Kodex kanonického práva by byl exkomunikován i dnes, o tom není pochyb. Při vší úctě k božství musí být na zemi pořádek. Ten zajišťuje církev, kdo jiný také. Tehdy i dnes by Nazaretského zachránil pouze zázrak, proto ho rychle udělal. Boží "ano" dokáže anulovat fatalitu okolností, které normální člověk - třeba typu apoštola Pavla - musí přijmout jako nezměnitelnou danost vyšších sil. A nejsou to pouze okolnosti fyzikálního či biologického rázu, ale i fatalita nezměnitelných církevních pořádků. Na Boží řád normovaný lidskou institucí se musí sahat velmi opatrně a ne ve stylu Ježíše. V církvi patří obojetnost "ano i ne" k běžné praxi. Mnohdy musí dělat jeden kompromis za druhým ve jménu ohrožené jednoty, což spolehlivě dokládá historie církevních reforem. Laik Ježíš si ve jménu jednoznačnosti dovolil opravdu hodně a byl také hodně potrestán. Dnešní epizoda z Markova evangelia je velice důležitá. Boží "ano" k životu a kněžské "ano" k Ježíšově smrti se daly do pohybu. Oba hlavní aktéři dobře vědí, že síly smrti a života spějí k poslednímu rozuzlení. Ve vzniklém napětí hodném osudovosti antické tragédie spočívá poselství Markova evangelia. Napětí zůstává do poslední chvíle neviditelné. Jinak by nebylo Božím, tedy mesiášským tajemstvím.