Výjimečná každodennost

Není práce jako práce

Čtení z dnešní neděle pokračují podle předem daného plánu. Systematicky se čte Markovo evangelium, což je dobře, a k tomu výtažky z listu Korintským, což je také dobře, leč ovlivněno kvalitou sestavených perikop. K tomu se přifaří něco ze Starého zákona, podle tématu. Dnes se přidalo k Ježíšovu masovému uzdravování něco z utrpení Jóba, zřejmě jako důkaz toho, že ne všichni měli za Ježíšova života tolik štěstí. Společným tématem druhého čtení a evangelia může být třebas každodennost obou aktérů. Marek popisuje běžnou Ježíšovu neděli, pardon, šabat. Vzbudí se, zajde si do kostela, pak honem uzdraví Petrovu tchyni, protože někdo musí v neděli také navařit. S plným žaludkem spořádaně a v pohodě počká na západ slunce, a tím i na konec pracovního klidu. Po západu slunce začne svou lékařskou praxi. Pak se projde, vyvětrá hlavu, dá spočinout zázračným rukám a jde se modlit na opuštěné místo. Poptávka je nesmírná a učedníci vše organizují ve velkém. Vždyť patří k podniku a mají zásadní zájem na tom, aby dobře běžel. Ježíše nechají chvilku vydechnout, pomodlí se, dostane snídani a zase se pustí do práce lidového léčitele. Ale divotvůrce má nakonec rodinného klanu plné zuby a odebere se na jiné místo. Hlásání radostné zvěsti pokračuje po celé Galileji, nejen v Kafarnau.

Z Pavlova listu vyčteme leccos podobného, ale spíše na začátku 9. kapitoly Korintským. Pavel obhajuje styl své apoštolské práce, a to v protikladu ke stylu vážené Jeruzalémské obce, šéfované Petrem a Jakubem. Ti z hlásání evangelia žili zcela bez výčitek a nechali se živit vlastním sborem. Ne tak Pavel, který zaváděl revoluční změny, žil v celibátu a živil se prací svých rukou jako stanař.

Tyto verše dnešní čtení vypustilo, ale nemůžeme chtít všechno najednou. Dělnický kněz Pavel kritizující styl života v jeruzalémském centru křesťanství není dnes v módě. Potřebujeme zdatného misionáře plného respektu ke Kristem pomazané hlavě i k pastorovaným údům. To se s Biblí dělalo vždy. Passoliniho evangelium podle Matouše také ukazuje Ježíše jako náboženského Che Guevaru. V listu Korintským vidíme jiný, ale přesto podobný obrázek. Ježíš uzdravoval, kázal, apoštoloval a nechal se za to živit a někdy ne špatně, pokud zaznamenáme jeho hostiny u celníků a u známých a hezkých hříšnic. Pavel, horkokrevný fanatik s geniálním citem pro situaci a pro možnosti pohanského světa, přišel do Korintu. Předtím poslal do háje, přesněji řečeno na Kypr, jiného apoštolského kolegu, se kterým si moc nerozuměl (Sk 15,39), a šel s Barnabášem do Korintu. Tam pracoval ve stanařské firmě Akvilů (Sk 18,3) a přitom navštěvoval tamější synagogu a rozjížděl svou apoštolskou činnost. Každodennost obou postav ukazuje na velkou pestrost života v prvotní církvi. Kristovo mladé tělo nebylo spolkem starých farářů placených státem a houževnatě opravujících barokní či gotické fary. Ježíš i Pavel byli stále v pohybu, přecházeli z místa na místo, přizpůsobovali se daným podmínkám, lámali jedno náboženské či společenské tabu za druhým, a dokonce - jako v případě apoštola Pavla - začali nenápadně kritizovat vznikající církevní establišment v Jeruzalémské obci. Tam seděli na zadku, tedy v chrámě, a misie dělali jiní. Na získávání pohanů do nového židovského směru - křesťanství tehdy ještě neexistovalo jako samostatné náboženství - se dívali spíše nedůvěřivě. Viz slavný spor mezi Petrem a Pavlem popisovaný horkokrevným židem z Tarzu v listu Galatským (Gal 2,11-14). Spor se zcela pochopitelně týkal způsobu, jak reagovat na nově příchozí Řeky. Uvěřili v Pána, a přitom se nehodlali stát židy na plný úvazek. Zbožný Petr se jimi nechtěl kompromitovat, tak se jim raději vyhýbal. To jeho šéf si k celníkům a k římským okupantům klidně zašel a rozzuřeným farizejům či saduceům vše v pohodě vysvětlil. V různosti životních stylů, v pestrosti postojů a pastoračních modelů se ukazuje jednota jako tajemství a nikoliv jako shora vnucená doktrína hlídaná ze všech stran. Proto o ní všichni aktéři meditují, přemýšlejí o její povaze a formulují první, pro nás křesťany zcela závaznou povahu katolicity. Je v posledku založena na působení Ducha svatého, a nikoliv na lidském úsilí. Kristus si svou církev hlídá a opatruje sám, ostatní funkcionáři ve sborech by měli respektovat jeho vedoucí úlohu. Tehdy to nebyl takový problém. Ve sborech působili mimo dohlížitele (episkopy) mnozí nositelé jiných charismat. Pavel ve slavném výčtu důležitých charismat vůbec neuvádí funci staršího sboru (1 Kor 12,4-11.27-31). Citovaná funkce apoštola nebyla omezena jen na okruh dvanácti, ale vztahovala se na všechny aktivní misionáře, kteří putovali po tehdejším impériu s radostnou zvěstí. Pavel se také považoval za apoštola, a ne za ledajakého. Přínos presbyterů či episkopů pro budování sborů byl spíše organizačního charakteru, a ne duchovního. Organizovat druhé, k tomu se snadno najde kopa ochotných a obětavých dobrovolníků, popřípadě - jako tomu bylo hned na začátku v Jeruzalémské obci - i fůra ochotných a obětavých profesionálů. Služba a moc představují v církvi dvě rodné sestry.

Ale ne vždy, jak nám to ukazuje příklad apoštola Pavla. Ten musel sbor v Korintu přesvědčovat, aby našel správnou cestu. Sám byl daleko, sbor vedli jiní a zřejmě špatně. Jeho autorita byla přirozená, založená na kvalitě odvedené práce a na jeho osobním přesvědčení. Neměl faktickou moc, pouze pravou moc, tedy pravomoc apoštola. Proto píše přemlouvavé listy, proto hrozí a povzbuzuje. Ale nevylučuje, nechce exkomunikovat o své vůli, nedává cenzorní pokyny pro tajné rady. Sbor sám musel po poradě vyloučit špatné křesťany ze svého středu (1 Kor 5,4-5). Tak daleko důvěra v dnešní církvi už dávno nejde. Jistota je kulomet. Co můžeš udělat sám, to nikdy nenechávej těm, kterých se tvoje rozhodnutí týká. Leccos bylo nutné, leccos přinesla doba. Leccos dnes není nutné, leccos může doba zase odnést. Misijní a apoštolská každodennost Ježíše a Pavla rozhodně stojí za zamyšlení.