Vdovin halíř v Osvětimi

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
32. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Mk 12,38-44 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: 1 Král 17,10-16; Žid 9,24-28; Mk 12,38-44 (najít další)
Datum: 9. 11. 2003
Kdo nešetří, má za tři

Věrni nepsané tradici se pokusíme najít společné téma dnešních čtení. První čtení staví před oči nádhernou scénu, kterou nemálo generací vypravěčů vybrušovalo do této stručné, avšak působivé podoby. Kult proroka Eliáše obsahuje mnoho prvků z ústní tradice, což mu není na škodu. Ocitáme se před hradbami Sarepty a vše jde ráz na ráz, jako když padne facka na sále. Eliáš přijde, poprosí. Vdova slušně odpoví, má dobrou vůli, ale ruce prázdné.

Vše má končit smrtí, protože není co jíst. Vidíme dvě základní roviny děje. Zákon pohostinnosti, který chce vdova naplnit i za cenu vlastní smrti a smrti svého syna. Záhuba se zdá být neodvratná, takže je celkem jedno, zda přitom dáme najíst i neznámému cizinci. Kdo ovšem stojí před tak dramatickou volbou, ten se zpravidla na cizince vykašle: bližší košile než kabát. Vdova ctí zákon až na smrt. To má společného se Sokratem, prvním filosofem hodným toho jména ("milovník moudrosti"), což zjistíte, pokud se začtete do dialogu zvaného Kritón. Už tato rovina příběhu představuje něco velice výjimečného. A pak přijde biblická bomba. Eliáš chce, aby nejdříve začala u jeho maličkosti, protože nejprve má upéci placku jemu, a nikoliv sobě či synovi.

V dané situaci jde o jasnou drzost. Nešťastnice nabízí poslední sousto a má začít od cizince? Ale podívejme se na věc očima víry. Nabídne se poslední - onen pověstný vdovin haléř z dnešního evangelia - a pak se s vírou čeká, jestli se Hospodin k něčemu rozkýve. Protože jsme v zázračném vyprávění prošpikovaném nadpřirozenými jevy, rozuzlení nemohlo dopadnout jinak než dobře: "Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova" (v. 14). Dříve bylo na Hospodina spolehnutí. Ale ne všechny oběti všech hladomorů, dokonce ani ty zcela věřící, měly tolik štěstí. Ale o těch Bible nijak obšírně nepojednává, neb je pozitivně naladěná a neokonzervativně ctí úspěch jednotlivce. Akt víry je naprosto zřejmý. Vdova má věřit Božímu muži Eliáši, což je v dané situaci absurdní. Nikdy předtím ho neviděla a tento dobrodinec jí chce urvat od úst poslední placku, na kterou si v životě činí nárok. Přitom ještě vyhladoví svého syna. Ale ani mocný a drzý Eliáš se na placku nevrhne hned. Nejprve ji musí obětovat Hospodinu, tj. nabídnout ji jako rituální dar po vzoru prvotin, tedy děkovné oběti za první dary úrody.

Vidíme, že byla učiněna přítrž lidskému právu na život a normální biologické žravosti, pochopitelné a zcela ospravedlnitelné tváří v tvář smrti. Hlavní aktéři příběhu dělají něco jiného, nepochopitelného. Jejich typicky lidské jednání se jmenuje cultura a stojí v protikladu k natura, tedy k pudovému jednání pod tlakem biologicky daných potřeb. Eliáš a vdova ukazují, že svým nejhlubším založením nejsme zvířátka. Boží hovádka by se v dané situaci zařídila podle hlasu matky přírody. Postoj teoretika stavícího na výdobytcích biologie, a nikoliv na víře, by asi vedl k podobnému postoji. Stejný mustr chování by možná zvolil i produkt vyžilé moderny vyznávající neomezený úkoj vlastních kosmicky oprávněných potřeb. Oba dva by pochopitelně po sežrání placky umřeli hlady. Jejich víra v sebe samotné má objektivní meze, zde dané kvantitativně, tedy rozměrem urvaného pečiva. Ale třeba by pak snědli jeden druhého. Mimořádná situace dovoluje nestandardní řešení. Kultura ukazuje propast mezi biologicky založeným konzumem, čili tím, co my všichni považujeme za nejvyšší zákon - a světem víry, kde se jedná ze svobody a z přesvědčení. Není náhoda, že monoteistická náboženství produkují kulturu. Mají k tomu základní předpoklad, totiž odstup od momentálních potřeb. Tyto situace se nabídnou Bohu jako výzva, aby jednal. Moderní vyčuranost naopak udělala z potřeb absolutní nároky, které mají plnit rodiče, bohatí příbuzní, okrádaní zaměstnanci, vytunelovaní akcionáři a nakonec vyjídaný sociální stát, dojná kojná všech konzumentských duší. V takovém systému kultura vzniknout nemůže, protože chybí svoboda od momentálních potřeb. Organizované vyjídání produkuje nanejvýš kulturní statky, které jsou zapřáhnuty do konzumního úkoje. Základní odstup od tlaku úživy prokázali Eliáš a vdova. Proto zakládají kulturu víry.

U Marka se dočteme, jak hodný Pán Ježíš nejprve vynadá starozákoníkům. Pak si sedne k chrámové pokladnici, aby z rušného ekonomického provozu vytěžil nějaké novozákonní moudro. Realismus celé scény spočívá v otevřeném konci. Vdova dala do pokladnice všechno jmění, což Ježíš spokojeně konstatuje.

Ocitáme se v podobné situaci, ale jen na první pohled. V minulém vyprávění jsme byli ošáleni vševědoucností vypravěče, známého narativního triku. Ten ví všechno, promítne se do myslí všech zúčastněných a předem zná konec příběhu, jinak by nemohl nic vykládat. Tady sice vidíme vševědoucího Ježíše, ale ten nic nepodniká. Viděl pravý rozměr daru, na rozdíl od strážců církevní pokladnice zaujatých maximem daňových odvodů. Ale nikde není řečeno, že vdova poté neumřela hlady. Realistické zkušenosti ze života i z Bible tento scénář přímo vyžadují, po vzoru Horského kázání odměňujícího mučednictví všeho druhu: "Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích." (Mt 5,12) Řečeno jinými slovy. Pozemský Ježíš není Hospodin z prvního čtení, který je s prorokem spojen takřka pupeční šňůrou. Ježíš je vylíčen jako normální člověk, který u sebe zrovna neměl peněženku. Kdyby ji měl, třeba by vdově pomohl. Ale ta by možná jeho dar hodila do pokladnice znovu, protože by od Boha chtěla všechno. Nač se spoléhat na nějakou mizernou almužnu od moralizujícího cizince. Možná vševědoucí Pán peněženku u sebe měl, ale celou věc vytušil. Proto vdově raději ani nepomohl, aby Bohu, ergo svému Otci, nekomplikoval situaci. Zanechme kondicionálů a pojďme na věc od lesa. Novozákonní Bůh vidí akt víry, skutek téměř absolutní důvěry - a nic. Ono "nic" nám připomíná Boha mlčícího v temnu osvětimských plynových komor. Markův Ježíš je občas nenápadný, slabý a pasivní chlapík. Připomíná utrpení anonymního Božího služebníka a jeho bezmoc. Téma, které komunita věřících shromážděná kolem tohoto evangelia asi velice důvěrně znala z vlastní zkušenosti.