Ježíšovo mlžení

Jak chytrost klame zbožnost

Na mnohých místech tohoto roku se dnes čtou jiné texty, dušičkové, kdy vzpomínáme na všechny věrné zemřelé. Zamyšlení, co do obsahu podobné, najdete v rubrice "Svátky" pro slavnost Všech svatých. Ale my jedeme nikoliv anarchisticky, ale podle církevního jízdního řádu. Je neděle jak má být, s pořadovým číslem 31, liturgického roku B, přesně podle plánu Hospodina a jeho neomylné instituce. Z prvního čtení si ocitujme závěrečná slova, která znají zpaměti všichni alespoň trochu pravověrní Židé.

Židé citují celé "šéma" (Dt 6,4-9

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Jeruzalémská bible (pracovní) Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: 31. neděle v mezidobí (B) (Bible na neděli) 31. neděle v mezidobí (B) (Václav Vacek) 31. neděle v mezidobí (B) (Bible na neděli) 31. neděle v mezidobí (B) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

) ráno a večer a mají je i na svých modlitebních řemíncích (tefilim) a také vyvěšené na dveřích (mesusa). O co jde? Jsme v pozdější historii Izraele, dávno a dávno po záboru Zaslíbené země. Národ slouží cizím bohům a částečně zpustl, což se dalo při styku s jinými kulturami čekat. A tu přichází skupina věrných, kteří ještě na Jahveho a na jeho moc zcela nezapomněli. Jsou lehce konzervativní, neholdují ani kanaánské postmoderně, ani egyptské vzdělanosti kombinované s asyrským písemnictvím. Nicméně psát umí a zálibně vzpomínají na zlaté časy, kdy byl ještě celý národ hlady na poušti. Tím pádem byli všichni zbožní a teokraticky naladění. Byli to kněží asi z Jeruzalémského chrámu, času měli dost a proto sepsali druhý Mojžíšův zákoník (řecky Deuteronomium). Znovu promýšlejí celou náboženskou tradici a rekonstruují národní historii v duchu věrného idealismu. To jest, jako smlouvu mezi Hospodinem a jeho lidem, který zastupuje Mojžíš. Jejich smýšlení přednášené jménem Jahveho oplývá jednoduchostí: buď budete dodržovat smlouvu, kterou jsem s vámi uzavřel před dobýváním Palestiny, nebo zahynete, protože vás rozpráším do všech koutů země. Což se také stalo, proto nese literární dílo tzv. Deuteronomisty, čili celé skupiny národně a tradicionalisticky zaujatých věřících, nejspíše kněží, prorocký charakter. Celá historka je trochu přitažená za vlasy, ale ne zcela vymyšlená. Představuje jednu z teorií, jak tento druhý biblický zákoník vznikl. Důležitý je moment smlouvy, velice moderní záležitost. Jahve čeká plnění dobrovolně přijatých závazků. A lid ví, že jeho předkové je na sebe vzali dobrovolně - viz kázání o smlouvě v Sichemu (21. neděle v mezidobí). My jsme na sebe vzali křesťanské závazky většinou velmi nedobrovolně, když nám bylo pár měsíců. Neměli jsme z toho pojem ani tehdy, a často ani dnes. Podobně tomu bylo s Izraelem za časů Deuteronomisty. Lid si z dědictví předků velkou hlavu nedělal. Vesele intrikoval, smilnil a dělal malou velmocenskou politiku. Pak skončil v babylónském zajetí a stal se znovu zbožným, alespoň částečně.

Čtení z Listu Židům pokračuje v chvále jediného a pravého velekněze. Kontrast mezi jeho pozemským konkurentem spočívá ve faktu, že tento je hříšník a onen nikoliv. Proto musí všichni veleknězové stále znovu přinášet oběť za hříchy, zatímco jejich nebeský kolega si sedí v klidu po Boží pravici čte si v Bibli. Vlastně na to nemá čas, protože se za nás neustále přimlouvá. Osobně mi vadí ten strašný kontrast mezi nebem a zemí, který je v tomto podání naprosto dualisticky postavený. Ale to, co vadí dnes, bylo naopak ve středověku naprosto srozumitelné. Tady vládne jeden papež, tam nahoře jeden šéf. A kolem něho celý houf národních světců a přímluvců, kteří intrikují ve prospěch daného národa, ergo se přimlouvají u věčného velekněze za pozemské záležitosti Čechů, Němců atd. A kdo tam nahoře nemá žádného patrona, ten je úplný ubožák a nepatří do civilizované, raně středověké Evropy. My jsme se tam zařadili mučedníkem Václavem, vlajkovou lodí suchozemských Čechů. Protože Václavova úcta se šířila rychle, jistě i zásluhou panujícího rodu, vytouženého Západu jsme dosáhli. Jeho bratrovrah, kníže Boleslav, postavil v Čechách pravděpodobně více kostelů než sám Václav. Věrozvěsti Cyril a Metoděj, dva největší civilizátoři Slovanů, byli v této gründerské době tiše zapomenuti. Nebyli to žádní panovníci, ale obyčejní kněží. Kdo by jim tam nahoře dopřál sluchu, když jiné národy zastupují opravdoví vládci s mečem, a ne s kropenkou a s knihami pod paží. Velekněžský koncept Listu Židům má něco do sebe, přinejmeším co do nebeského přimlouvání. Bez tlačenky to nejde ani u nejvyššího Otce, kde lobování za hříšné lidstvo obstarává jeho Syn.

Evangelium popisuje zkoušku z biblických znalostí: "Hej, ty tam: Které přikázání je první ze všech?" (Mk 12,28

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: 31. neděle v mezidobí (B) (Bible na neděli) 31. neděle v mezidobí (B) (Václav Vacek) 31. neděle v mezidobí (B) (Bible na neděli) 31. neděle v mezidobí (B) (Václav Vacek) Spor o daň, vzkříšení a největší přikázání (Ranní slovo)

Všechny odkazy

) Ježíš bez problémů odříká šéma, protože ho to doma učili odmalička. Zákoník spokojeně pokývá hlavou a pochválí vzorného studenta Tóry. Ten má ovšem za ušima. K hlavnímu přikázání nenápadně přidal i jiné, které tehdy vůbec nepatřilo k těm nejdůležitějším. Vytáhl je zcela demagogicky ze Třetí knihy Mojžíšovy, tedy prvního zákoníku (tzv. Levitiku). Cituje z celé pasáže pouze jednu část, a tak ji vytrhává z původního kontextu. Mrkněme se na celou větu.

Vidíme, že v originálním kontextu je zdůraznění "miluj bližního" míněno jako hráz proti rodové mstě, která tehdy byla častější než na Korsice. Nával vzteku musí být zastaven návalem stejně silné kontraindikace lásky. Jde o stejnou verbální operaci jako vyloupnutí oka, pokud svádí pohledem na nedostatečně oděný internet. Ježíš vytrhne jednu větu z kontextu a postaví ji jako maximu srovnatelnou s prvním a základním přikázáním Izraele. Všimněte si, že zákoník na to vůbec nezareagoval. Odpovídá si sám sobě pouze v duchu prvního přikázání. Tak už to v církvi chodí. V prvním čtení jsme chválili zdravý konzervativismus pilného Deuteronomisty. Nyní vidíme mimoběžnost hierarchy, který není schopen poznat, která bije. Slyší jen to, co slyšet chce, tedy vyznání o víře Izraele. Proto mu také Ježíš říká, že je sice blízko Božího království, ale tím se myslí, že tam dotyčný není. Zákoník tam ani nemůže být. Zvěst o Království přináší něco radikálně nového, stejně jako tato nenápadná interpretace staronového přikázání lásky k bližnímu. Zákoník to nové neviděl. Byl sice slušný a zbožný, ale slepý a hluchý. U hierarchů všech náboženství jde o častou nemoc a těžko se léčí. Ježíš se o léčení tohoto pána ani nepokoušel a byl na něj hodný. Neříká mu totiž na plnou hubu, že v Království není, ale pozitivně mu naznačuje, že je blízko. Nazaretský tesař byl méně náboženský než jeho okolí a proto viděl hlouběji do nitra Zákona. Tradici si upravoval podle svého. Leckdy si prosazoval vlastní autoritu, kterou občas povýšil i nad samotný Zákon. Primární pro něj bylo hlásání Království a tomu podřizoval vše, také interpretaci Tóry. To vidíme i mnoha jiných místech, kdy si s Mojžíšovým odkazem dělá, co chce, tedy to, co mu velí jeho osobní víra. Není divu, že jej reprezentanti Mojžíšova náboženství pořád zkoušeli ze znalosti Mojžíšova zákona. Osobní víra a ztrnulé náboženství jsou jako oheň a voda.