Ježíšovo mlžení
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
31. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Lv 19,18b - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dt 6,2-6
Datum: 2. 11. 2003
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
31. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Lv 19,18b - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dt 6,2-6
; Žid 7,23-28
; Mk 12,28b-34
Datum: 2. 11. 2003
Jak chytrost klame zbožnost
Na mnohých místech tohoto roku se dnes čtou jiné texty, dušičkové, kdy vzpomínáme na všechny věrné zemřelé. Zamyšlení, co do obsahu podobné, najdete v rubrice "Svátky" pro slavnost Všech svatých. Ale my jedeme nikoliv anarchisticky, ale podle církevního jízdního řádu. Je neděle jak má být, s pořadovým číslem 31, liturgického roku B, přesně podle plánu Hospodina a jeho neomylné instituce. Z prvního čtení si ocitujme závěrečná slova, která znají zpaměti všichni alespoň trochu pravověrní Židé.
Čtení z Listu Židům pokračuje v chvále jediného a pravého velekněze. Kontrast mezi jeho pozemským konkurentem spočívá ve faktu, že tento je hříšník a onen nikoliv. Proto musí všichni veleknězové stále znovu přinášet oběť za hříchy, zatímco jejich nebeský kolega si sedí v klidu po Boží pravici čte si v Bibli. Vlastně na to nemá čas, protože se za nás neustále přimlouvá. Osobně mi vadí ten strašný kontrast mezi nebem a zemí, který je v tomto podání naprosto dualisticky postavený. Ale to, co vadí dnes, bylo naopak ve středověku naprosto srozumitelné. Tady vládne jeden papež, tam nahoře jeden šéf. A kolem něho celý houf národních světců a přímluvců, kteří intrikují ve prospěch daného národa, ergo se přimlouvají u věčného velekněze za pozemské záležitosti Čechů, Němců atd. A kdo tam nahoře nemá žádného patrona, ten je úplný ubožák a nepatří do civilizované, raně středověké Evropy. My jsme se tam zařadili mučedníkem Václavem, vlajkovou lodí suchozemských Čechů. Protože Václavova úcta se šířila rychle, jistě i zásluhou panujícího rodu, vytouženého Západu jsme dosáhli. Jeho bratrovrah, kníže Boleslav, postavil v Čechách pravděpodobně více kostelů než sám Václav. Věrozvěsti Cyril a Metoděj, dva největší civilizátoři Slovanů, byli v této gründerské době tiše zapomenuti. Nebyli to žádní panovníci, ale obyčejní kněží. Kdo by jim tam nahoře dopřál sluchu, když jiné národy zastupují opravdoví vládci s mečem, a ne s kropenkou a s knihami pod paží. Velekněžský koncept Listu Židům má něco do sebe, přinejmeším co do nebeského přimlouvání. Bez tlačenky to nejde ani u nejvyššího Otce, kde lobování za hříšné lidstvo obstarává jeho Syn.
Evangelium popisuje zkoušku z biblických znalostí: "Hej, ty tam: Které přikázání je první ze všech?" (Mk 12,28
Na mnohých místech tohoto roku se dnes čtou jiné texty, dušičkové, kdy vzpomínáme na všechny věrné zemřelé. Zamyšlení, co do obsahu podobné, najdete v rubrice "Svátky" pro slavnost Všech svatých. Ale my jedeme nikoliv anarchisticky, ale podle církevního jízdního řádu. Je neděle jak má být, s pořadovým číslem 31, liturgického roku B, přesně podle plánu Hospodina a jeho neomylné instituce. Z prvního čtení si ocitujme závěrečná slova, která znají zpaměti všichni alespoň trochu pravověrní Židé.
"Slyš, Izraeli (šéma Israel), Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou." (Dt 6,4-5
Židé citují celé "šéma" (Dt 6,4-9)
) ráno a večer a mají je i na svých modlitebních řemíncích (tefilim) a také vyvěšené na dveřích (mesusa). O co jde? Jsme v pozdější historii Izraele, dávno a dávno po záboru Zaslíbené země. Národ slouží cizím bohům a částečně zpustl, což se dalo při styku s jinými kulturami čekat. A tu přichází skupina věrných, kteří ještě na Jahveho a na jeho moc zcela nezapomněli. Jsou lehce konzervativní, neholdují ani kanaánské postmoderně, ani egyptské vzdělanosti kombinované s asyrským písemnictvím. Nicméně psát umí a zálibně vzpomínají na zlaté časy, kdy byl ještě celý národ hlady na poušti. Tím pádem byli všichni zbožní a teokraticky naladění. Byli to kněží asi z Jeruzalémského chrámu, času měli dost a proto sepsali druhý Mojžíšův zákoník (řecky Deuteronomium). Znovu promýšlejí celou náboženskou tradici a rekonstruují národní historii v duchu věrného idealismu. To jest, jako smlouvu mezi Hospodinem a jeho lidem, který zastupuje Mojžíš. Jejich smýšlení přednášené jménem Jahveho oplývá jednoduchostí: buď budete dodržovat smlouvu, kterou jsem s vámi uzavřel před dobýváním Palestiny, nebo zahynete, protože vás rozpráším do všech koutů země. Což se také stalo, proto nese literární dílo tzv. Deuteronomisty, čili celé skupiny národně a tradicionalisticky zaujatých věřících, nejspíše kněží, prorocký charakter. Celá historka je trochu přitažená za vlasy, ale ne zcela vymyšlená. Představuje jednu z teorií, jak tento druhý biblický zákoník vznikl. Důležitý je moment smlouvy, velice moderní záležitost. Jahve čeká plnění dobrovolně přijatých závazků. A lid ví, že jeho předkové je na sebe vzali dobrovolně - viz kázání o smlouvě v Sichemu (21. neděle v mezidobí). My jsme na sebe vzali křesťanské závazky většinou velmi nedobrovolně, když nám bylo pár měsíců. Neměli jsme z toho pojem ani tehdy, a často ani dnes. Podobně tomu bylo s Izraelem za časů Deuteronomisty. Lid si z dědictví předků velkou hlavu nedělal. Vesele intrikoval, smilnil a dělal malou velmocenskou politiku. Pak skončil v babylónském zajetí a stal se znovu zbožným, alespoň částečně.
Čtení z Listu Židům pokračuje v chvále jediného a pravého velekněze. Kontrast mezi jeho pozemským konkurentem spočívá ve faktu, že tento je hříšník a onen nikoliv. Proto musí všichni veleknězové stále znovu přinášet oběť za hříchy, zatímco jejich nebeský kolega si sedí v klidu po Boží pravici čte si v Bibli. Vlastně na to nemá čas, protože se za nás neustále přimlouvá. Osobně mi vadí ten strašný kontrast mezi nebem a zemí, který je v tomto podání naprosto dualisticky postavený. Ale to, co vadí dnes, bylo naopak ve středověku naprosto srozumitelné. Tady vládne jeden papež, tam nahoře jeden šéf. A kolem něho celý houf národních světců a přímluvců, kteří intrikují ve prospěch daného národa, ergo se přimlouvají u věčného velekněze za pozemské záležitosti Čechů, Němců atd. A kdo tam nahoře nemá žádného patrona, ten je úplný ubožák a nepatří do civilizované, raně středověké Evropy. My jsme se tam zařadili mučedníkem Václavem, vlajkovou lodí suchozemských Čechů. Protože Václavova úcta se šířila rychle, jistě i zásluhou panujícího rodu, vytouženého Západu jsme dosáhli. Jeho bratrovrah, kníže Boleslav, postavil v Čechách pravděpodobně více kostelů než sám Václav. Věrozvěsti Cyril a Metoděj, dva největší civilizátoři Slovanů, byli v této gründerské době tiše zapomenuti. Nebyli to žádní panovníci, ale obyčejní kněží. Kdo by jim tam nahoře dopřál sluchu, když jiné národy zastupují opravdoví vládci s mečem, a ne s kropenkou a s knihami pod paží. Velekněžský koncept Listu Židům má něco do sebe, přinejmeším co do nebeského přimlouvání. Bez tlačenky to nejde ani u nejvyššího Otce, kde lobování za hříšné lidstvo obstarává jeho Syn.
Evangelium popisuje zkoušku z biblických znalostí: "Hej, ty tam: Které přikázání je první ze všech?" (Mk 12,28
) Ježíš bez problémů odříká šéma, protože ho to doma učili odmalička. Zákoník spokojeně pokývá hlavou a pochválí vzorného studenta Tóry. Ten má ovšem za ušima. K hlavnímu přikázání nenápadně přidal i jiné, které tehdy vůbec nepatřilo k těm nejdůležitějším. Vytáhl je zcela demagogicky ze Třetí knihy Mojžíšovy, tedy prvního zákoníku (tzv. Levitiku). Cituje z celé pasáže pouze jednu část, a tak ji vytrhává z původního kontextu. Mrkněme se na celou větu.
"Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin." (Lv 19,18
Vidíme, že v originálním kontextu je zdůraznění "miluj bližního" míněno jako hráz proti rodové mstě, která tehdy byla častější než na Korsice. Nával vzteku musí být zastaven návalem stejně silné kontraindikace lásky. Jde o stejnou verbální operaci jako vyloupnutí oka, pokud svádí pohledem na nedostatečně oděný internet. Ježíš vytrhne jednu větu z kontextu a postaví ji jako maximu srovnatelnou s prvním a základním přikázáním Izraele. Všimněte si, že zákoník na to vůbec nezareagoval. Odpovídá si sám sobě pouze v duchu prvního přikázání. Tak už to v církvi chodí. V prvním čtení jsme chválili zdravý konzervativismus pilného Deuteronomisty. Nyní vidíme mimoběžnost hierarchy, který není schopen poznat, která bije. Slyší jen to, co slyšet chce, tedy vyznání o víře Izraele. Proto mu také Ježíš říká, že je sice blízko Božího království, ale tím se myslí, že tam dotyčný není. Zákoník tam ani nemůže být. Zvěst o Království přináší něco radikálně nového, stejně jako tato nenápadná interpretace staronového přikázání lásky k bližnímu. Zákoník to nové neviděl. Byl sice slušný a zbožný, ale slepý a hluchý. U hierarchů všech náboženství jde o častou nemoc a těžko se léčí. Ježíš se o léčení tohoto pána ani nepokoušel a byl na něj hodný. Neříká mu totiž na plnou hubu, že v Království není, ale pozitivně mu naznačuje, že je blízko. Nazaretský tesař byl méně náboženský než jeho okolí a proto viděl hlouběji do nitra Zákona. Tradici si upravoval podle svého. Leckdy si prosazoval vlastní autoritu, kterou občas povýšil i nad samotný Zákon. Primární pro něj bylo hlásání Království a tomu podřizoval vše, také interpretaci Tóry. To vidíme i mnoha jiných místech, kdy si s Mojžíšovým odkazem dělá, co chce, tedy to, co mu velí jeho osobní víra. Není divu, že jej reprezentanti Mojžíšova náboženství pořád zkoušeli ze znalosti Mojžíšova zákona. Osobní víra a ztrnulé náboženství jsou jako oheň a voda.
)