Arcibiskup, Ježíš, masochismus

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
29. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Mk 10,44 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Iz 53,10-11; Žid 4,14-16; Mk 10,35-45 (najít další)
Datum: 19. 10. 2003
Jak vyzrát na levici i na pravici

Kontinuální čtení z Listu židům a z Markova evangelia je proloženo známým textem z proroka Izaiáše o utrpení Božího služebníka, které jmenovaný prorok možná osobně prožil, ale o němž zcela určitě nenapsal. Liturgický anonym potřeboval vhodné starozákonní moudro, které by vyfutrovalo společné téma obou zbývajících čtení o Ježíšově utrpení. Nespravedlivě trpícího, tuto tajemnou postavu, jsme již několikrát komentovali a zase komentovat budeme, protože tvoří základ velikonoční liturgie. Za mudrování stojí citovaný výrok Izaiášovy prorocké školy: "Vzít na sebe viny" (Iz 53,11). Hebrejský originál i starobylý řecký překlad (tzv. Septuaginta) používají sloveso, které opravdu popisuje fyzické zvednutí nákladu. Onen služebník si naložil na hrb kolektivní vinu svého národa a putoval s ní vstříc vlastní smrti.

"A proč to vlastně dělal", ptá se střízlivý Čechomoravák, "byl snad totální masochista?" Biblista a věřící to nemají po vydání spisů Leopolda ze Sacherových Masochů (pardon, Leopold von Sacher-Masoch), vůbec lehké. Tento habsburský Rakušák byl plodným spisovatelem pobývajícím nějaký čas v Praze a jeho povídky ze židovského prostředí v Galicii získaly ve své době značnou popularitu. Sexuálnímu vzrušení generovanému při ponižování a fyzickém násilí se věnoval jen okrajově, především v románě Venuše oděná do kůže (Venus im Pelz, 1866). To až řádný badatel v sexuální patologii Richard z Kraftových Ebbingů (jinak řečeno Richard von Kraft-Ebbing) pohrdlivě označil výplod svého kolegy za "masochismus", čímž rozšířil obzor psychologie a pilného podnikání, hlavně na internetu. Kde jsme to skončili... Aha, u Božího služebníka, který nebyl, ale opravdu nebyl, a já to znovu opakuji, on nebyl masochistou. Ale čím vlastně byl? Inu, tož tak... To nevíme. Důležitá je jiná věc. Až pozdější generace si uvědomily, že jeho utrpení mělo kolektivní význam. Tato skutečnost není zanedbatelná. Ekonomie spásy neběží jako normální ekonomie. Když loupežemi horních vrstev, sociální nestřídmostí a neplacením daní vypleníte státní příjmy, později, anebo spíše velmi brzy, musíte začít splácet nahromaděné dluhy. Vláda pak musí utáhnout šrouby na rozpočtové kase. Ekonomie spásy neběží systémem "má dáti - dal". Přesněji řečeno, běží, ale jinak. Citovaná zásada zde platí také, jak upozorňuje Pavel v Listu Římanům.

Co Adam zprasil, to musel Ježíš spasit. Dění má logiku, tudíž si zasluhuje pohled ekonomicky uvažujícího věřícího, nejen specializovaného teologa. Něco s námi a kolem běží, a toto "něco" má dosah do věčnosti, kde sídlí Bůh. Jednání nebeské kanceláře nevyniká spěchem, protože tato kancelář pracuje s jinými termíny, než my. Ježíš nastoupil na spásonosnou scénu po Adamovi až po delší odmlce, pokud ovšem Adam jako fyzická osoba vůbec kdy žil. Lidová moudrost ví o chodu nebes své. Přesto i Boží mlýny melou, byť rozvážným tempem, a vedou svět k definitivní záhubě špatných a k odměně dobrých, jak to potvrzují Ježíšova podobenství a Janova Apokalypsa.

Boží služebník se dostal mezi mlýnské kameny světské moci, která se snaží jednat rychle a ze spáchaných justičních omylů si nedělá těžkou hlavu. To řeší až další generace rehabilitacemi a rozdělováním metálů in memoriam. Z pohledu Izaiášových nástupců však dostává tehdy bezvýznamná oběť anonymní mocenské zvůle klíčové místo v dějinách spásy, kde zůstává až dodnes. Do mlýnice Boží ji přivedlo prorocké slovo Izaiášových žáků, kteří se v prorokování nedali zahanbit svým mistrem. Poznali význam jedné události pro celý svět a pro věčnost. A to je další zajímavá věc. Které události dnes mají symbolickou hodnotu, to jest, nadčasově platný význam, který dosud není zjeven? Pak musíme vyřadit všechny velké a známé události tak či onak budující budoucnost, dnes například práci na Evropské ústavě či po(d)vedenou válku v Iráku. To ví každý a každá, že mocenské hrátky na nejvyšší úrovni utvářejí další světové dění. Musíme hledat symbolickou hodnotu událostí, které dnes tento význam nenesou.

Je to prohra arcibiskupa Graubnera v boji o ochrannou známku na mešní víno? Pro mne osobně tento spor symbolický význam nese, i když možná nikoliv v řádu dějin spásy. Ale já jsem nechodil do školy k Izaiášovi a nechci skončit tak špatně jako dodatečně pochválený Boží služebník. Začínejme v malém, prorokování ve velkém se nevyplácí. Ale zpět k olomouckému arcibiskupovi. První kolo prohraného sporu ukazuje, že církev si musí hledat v sekularizované společnosti místo v souladu se zákonem. Jeden známý, právník a specialista na patentovou ochranu, mne u vína ujišťoval, že kdyby tohoto klienta, pardon, ctihodného otce, zastupoval on, tak by spor zcela určitě vyhrál. Možná. Zaznamenejme důležitý fakt. Rozluka církve od státu, zatím nedořešená, znamená profesionalizaci i ve sférách, kde se dříve pracovalo pouze s kropenkou a s kadidlem. Soudně potrestaný jednatel, pan Koníček, který olomouckou arcidiecézi zastupoval jako jednatel obchodní společnosti arcibiskupských vinných sklepů, se z tohoto pohledu může považovat za trpícího Božího služebníka pro věc sekularizace. Ta je pro církev křížem a problémem. Dalším problémem ovšem zůstává, že otec arcibiskup drží menšinový podíl i ve vítězné straně, taktéž arcibiskupských vinných sklepích (jednatel pan Grmolec). Z hlediska strategie her se dá arcibiskupovo jednání označit za prozíravé, neb vede k nulové ztrátě. Můžeme jej obhájit i biblicky. Vždyť synové světla v prohnanosti stále zaostávají za syny tohoto světa (viz Lk 16,8). Každý pokrok církve na tomto poli lze jen uvítat. Přesto zůstává jednání zmíněného hierarchy lidsky nepochopitelné a morálně problematické. Pěkný článek k celé kauze od Milana Badala najdete na Christnetu. Další služebníci na církevním úhoru si už snad dají pozor. Možná budou více používat zdravý rozum a opustí cestu slepé víry v nadpřirozenou moudrost církevních vůdců: "Když slepý vede slepého, oba padnou do jámy." (Mt 15,14) Tolik lidová moudrost a Pán Ježíš.

"Mistře, máme jednu prosbičku". Tak začínají Zebedeovi synové žádost o místa po Boží pravici a levici. Když jde o moc, zástupci celého politického spektra se dojemně shodnou jak na velké koalici, tak na dělení koryt. Zebedeovi synové už pro Pána nějaký čas pracují na Boží vinici. Potulují se bez práce po celé Galileji, zázračně uzdravují nejrůznější neduhy, účastní se mejdanů s místními podnikateli a s úředníky finanční správy, participují na množení chleba a vína, které pak musí vlastnoručně roznést, sníst a vypít. Není divu, že se snaží pojistit si flek u dobrého rabiho, a to na pořád. Definitivu chce každý, kdo má alespoň trochu pod čepicí. Ostatní apoštolé se naštvali, že s tím sami nepřišli dřív (Mk 10,41). Drzé čelo je lepší než poplužní dvůr. Oba bráši věděli, že nesmí dlouho váhat. Místa po pravici a po levici jsou jen dvě. Ostatní již budou v subalterní funkci, samozřejmě vůči oběma bratrům v triku. Když vidím celou scénu, hned si vybavím pilné snažení několika známých kandidátů na biskupský stolec a několika jiných, již opláštěných služebníků, na stolec arcibiskupský. Proč ne. Jak praví list Timotejovi, který apoštol Pavel asi nenapsal: "Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu" (1 Tim 3,1). Koneckonců, ani Ježíšova odpověď oběma bratrům nemusí toužící příliš brzdit. Vždyť i dnešní církevní kariéristé chtějí být "služebníky všech" (Mk 10,44 (najít předchozí)). Doslovný překlad zní "být otrokem všech", ale to už nehrozí, neb otroctví bylo zrušeno. Okecat lze naprosto všechno, i v církvi. Co však nejde obalamutit, je fakt Ježíšova utrpení, na který on sám zastřeně odkazuje: "I vy budete pít kalich, který budu pít já" (viz Mk 10,39). Není těžké být s Pánem Ježíšem, když organizuje zázraky jak na běžícím pásu a proměňuje dva hektolitry vody v kvalitní víno. Problém nastane při jeho utrpení. A po pilném psaní pana z Masochů narážíme na další úskalí, dokonce i v případě kladné odpovědi. Jak následovat Pána i v utrpení a nebýt přitom psychickým mrzákem? Když pozorujeme, jakými činy si dnešní církev způsobuje ve společnosti příkoří a soudní tresty, občas se nevyhneme mučivým pochybnostem.