Dvojsečný meč slova
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
28. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Mdr 7,7-11 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Mdr 7,7-11
Datum: 12. 10. 2003
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
28. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Mdr 7,7-11 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Mdr 7,7-11
(najít další); Žid 4,12-13
; Mk 10,17-30
Datum: 12. 10. 2003
Prachy prý nejsou všechno
Podívejme se na dnešní čtení z hlediska kontrastu mezi úvodní Knihou moudrosti a zbývajícími dvěma čteními. Sedmá kapitola této knihy nechá mluvit Šalamouna chvástavým tónem o tom, jak přijal moudrost a dal jí přednost přede vším pozemským bohatstvím. Ve skutečnosti měl oboje, k tomu politickou moc a v královské posteli se mu tísnilo sedm set žen. To není špatný výkon. Jasně vidíme, že jde o literární stylizaci z pozdější doby. Stejně dopadl i nepatrný kníže jménem Václav, jehož sto dvacet volů posílaných do Německa bylo tiše zapomenuto v té míře, jak rostla legendární figura světce a ochránce národa. Kontrast sedmé kapitoly je zřejmý, pokud srovnáme začátek kapitoly (Mdr 7,1-6
A nyní se věnujme zajímavé formulaci v Listu židům. Oceňuje Boží slovo jako dvojsečný meč pronikající až k rozdělení duše a ducha. Celý verš zní v ekumenickém překladu následovně.
Takže k Ježíši přichází morální, slušný, asi hezký a zcela určitě bohatý mladík, sen všech lovců duchovních povolání a vdavekchtivých dívek. Tento jedinečný exemplář není spokojen se svým životem a chce více: "Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?" (Mk 10,17
Ježíšovo dvojsečné slovo oddělilo spořádaný svět normální, slušné náboženské existence a od nároku radikálního následování, které je vztaženo k Božímu království. Říkám výslovně ke Království a ne k církvi, protože v Ježíšových ústech najdeme slovo církev jen dvakrát, zatímco formulaci o Božím, či nebeském království asi stokrát. Jeho rysy nechme stranou, protože nám jde o fenomén Božího slova, které svým ostrým řezem dělí duši a duch a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce (Žd 4,12
Podívejme se na dnešní čtení z hlediska kontrastu mezi úvodní Knihou moudrosti a zbývajícími dvěma čteními. Sedmá kapitola této knihy nechá mluvit Šalamouna chvástavým tónem o tom, jak přijal moudrost a dal jí přednost přede vším pozemským bohatstvím. Ve skutečnosti měl oboje, k tomu politickou moc a v královské posteli se mu tísnilo sedm set žen. To není špatný výkon. Jasně vidíme, že jde o literární stylizaci z pozdější doby. Stejně dopadl i nepatrný kníže jménem Václav, jehož sto dvacet volů posílaných do Německa bylo tiše zapomenuto v té míře, jak rostla legendární figura světce a ochránce národa. Kontrast sedmé kapitoly je zřejmý, pokud srovnáme začátek kapitoly (Mdr 7,1-6
) a její pokračování, které čte dnešní perikopa (Mdr 7,7-11
(najít předchozí)). Úvodní verše ukazují základní vlastnosti člověka v sedmi stupních, od početí až po smrt. Do této antropologické danosti pak zapadá Šalamounova chvála moudrosti. Jeho výjimečná pozice tedy vychází z obecné lidské danosti a k té patří i snažení o moudrost. To není nic divného. Ocitáme se v době, kdy antický svět ovládá řecká vzdělanost, což se odráží i na stejnojmenné biblické knize. Škoda, že se nečetlo o dva verše dál, kde stojí jediné místo v kanonických knihách Starého zákona o přátelství (fília) s Bohem: "Moudrost je neocenitelný poklad pro člověka; všichni, kdo ji získají, dosáhnou Božího přátelství." (Mdr 7,14
) Abrahám byl již dávno předtím v Druhé knize letopisů nazývám "Božím přítelem" (2 Pa 20,7
). Zde však máme abstraktní řeckou formulaci přátelství, jak ji známe od Platóna, Aristotela či stoiků. Jakmile se Hospodin naučil řecky, hned se to pozitivně projevilo na jeho posvátném písemnictví. Pokud scholastičtí staromilci hájí jednu filosofickou moudrost jako nezměnitelnou a věčnou, měli by si vzít příklad z pilného Jahveho. Chodil do různých škol, což dokazují poslední knihy Starého zákon psané řecky, a nikoliv hebrejsky.
A nyní se věnujme zajímavé formulaci v Listu židům. Oceňuje Boží slovo jako dvojsečný meč pronikající až k rozdělení duše a ducha. Celý verš zní v ekumenickém překladu následovně.
"Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce." Žd 4,12
Věta je zasazena do kontextu bránícího Ježíše jako nového velekněze, jemuž nejsou cizí ani naše slabosti, ani naše lidství. Obojí donesl přes kříž a zmrtvýchvstání až před Boží trůn. Všichni církevní Otcové a koneckonců celá křesťanská zkušenost staví na síle slova, které stalo tělem a přebývalo mezi námi. Onen vtělený Logos lze přeložit jako ztělesněný smysl existence a tím je každý z nás. Zní to trochu divně v dnešní době mediálního kvákání o ničem, ale je to tak. Každý a každá někdy prodělala zkušenost síly slova, které otevřelo nový smysl života. Duchovní zkušenost se odehrává v hloubce, na hranici mezi duševním a duchovním. Zde přichází slovo odlišující determinaci psychiky, sociálních a rodinných poměrů, životních daností, osobního údělu, fatálního platového zařazení od duchovní sféry svobodného sebeutváření před Bohem. A o tom mluví dnešní evangelium, pokud je čteme z perspektivy německého kazatele Dietricha Bonhoeffera, popraveného nacisty roce 1945. Nejznámější představitel tzv. Vyznavačské církve, aktivního odporu části reformačních církví proti nacismu, vykládá dnešní úryvek z Marka v perspektivě Listu židům. Ježíšovo slovo odděluje zvěst o Božím království od trapného moralizování církví, kterého si Bonhoffer užil až po krk v rozumem, morálkou a povinností posedlém protestantismu, jehož upjaté kecání selhalo vůči amorálnímu Hitlerovi.
)
Takže k Ježíši přichází morální, slušný, asi hezký a zcela určitě bohatý mladík, sen všech lovců duchovních povolání a vdavekchtivých dívek. Tento jedinečný exemplář není spokojen se svým životem a chce více: "Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?" (Mk 10,17
). Ježíš na něj naběhne taktikou "krájení salámu", úspěšnou metodou, kterou legendární, avšak dnes zapomenutý vůdce partaje Gustáv Husák znormalizoval celou společnost po Pražském jaru. Mistr nejprve připomene Desatero ve volném podání, protože se jej asi nenaučil správně nazpaměť. Ale nevadí, příslušné Mojžíšovy předpisy zachovával ctnostný mladík od svého mládí. Pak přijde hutné sousto. Mladík má rozdat všechno, co má, chudým, a má následovat Nazaretského. To neudělá a jde domů, "protože měl mnoho majetku" (Mk 10,22
). Pokud nesete před Bohem a před lidmi společenskou odpovědnost k vloženému kapitálu, k produkovanému zisku, k neklidným akcionářům a zaměstnancům, pak nemůžete blbnout. Ale tuto výzvu doslovně naplní na začátku třetího století jiný mladý muž jménem Antonín, odchází do egyptské pouště a zakládá mnišské hnutí.
Ježíšovo dvojsečné slovo oddělilo spořádaný svět normální, slušné náboženské existence a od nároku radikálního následování, které je vztaženo k Božímu království. Říkám výslovně ke Království a ne k církvi, protože v Ježíšových ústech najdeme slovo církev jen dvakrát, zatímco formulaci o Božím, či nebeském království asi stokrát. Jeho rysy nechme stranou, protože nám jde o fenomén Božího slova, které svým ostrým řezem dělí duši a duch a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce (Žd 4,12
). Přesně k tomu došlo při setkání se slušným mladíkem. Chtěl více, tedy věčný život, ale odmítl nabízenou cestu, která by ho k tomu mohla dovést. Bonhoeffer říká, že požadavek chudoby pro Boží království neznamená kategorický požadavek typu morálního příkazu. Šlo o situační zkoušku šitou na míru právě tomuto mladíkovi. Zde vzniká zajímavé napětí. Nejsme v prvním čtení, kde figura Šalamouna harmonizuje filosofickou a biblickou moudrost k všeobecné spokojenosti. Obecné církevní moralizování a farní náboženskost pro všechny, kterou Nietzsche ocenil jako "platonismus pro lid", se konfrontuje s jedinečnou výzvou k následování. Boží slovo o Království tedy zasahuje a rozděluje i patentované křesťany, kteří drží nad Slovem svou ochrannou a pomocnou ruku. Přesto občas (my, církevní činitelé) prožíváme znepokojivé zjištění, že se čas od času něco a někdo vymkne ze zavedeného náboženského provozu: jednotlivec, skupina, slovo adresované právě nám a možná už nikomu jinému. V tento moment prožíváme něco z onoho rozdělení sfér zmíněného v Listu židům. Mocné slovo o smyslu života nás chce vyvést z normálního světa osobně neosobních zájmů. Jsme konfrontováni s absolutnem, které nás chce totalitně spolknout celé, i s chlupama. Není divu, že pak zalezeme jako bohatý mladík do své nory a utěšujeme se nábožensko-církevním lízátkem. Čas jsou peníze a církev potřebuje jak náš čas, tak i naše finance; a my potřebujeme církev pro naši spásu. Boží království může počkat.