Satanské jednání
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
24. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Iz 50,4-7 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Iz 50,5-9a
Datum: 14. 9. 2003
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
24. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Iz 50,4-7 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Iz 50,5-9a
(najít další); Jak 2,14-18
; Mk 8,27-35
Datum: 14. 9. 2003
Jdi mi z očí, satane
První čtení z proroka Izaiáše komentuje známou postavu Božího služebníka. Její známost má jednu vadu na kráse, o této postavě totiž zhola nic nevíme, i když její osud podává druhá část knihy dokonce ve čtverém pokračování. Protože jeho utrpení souzní s utrpením Krista, začala hned první generace křesťanů citovat Izaiáše jako doklad pro prorockou a mesiášskou velikost Ježíše. Proto jej čteme každou chvíli a o velikonocích znova. Dnešní perikopa představuje onoho anonymního služebníka jako prorockou postavu. Otevřel se Bohu celou svou bytostí a Hospodin mu za to "otevřel uši" (Iz 50,5
Víra je více než jen souhlas určitými pravdami, což nás učili katecheti odchovaní Prvním Vatikánem a ctihodným páterem Kotalíkem, profesorem vědy zvané "fundálka", kterou ve velkém provozoval na litoměřickém semináři. Dokonce ani jistota víry, tak drahá protestantům všeho druhu, evidentně nestačí. Onen výbojný věřící, zastupující mínění autora Jakubova listu totiž dobře ví, že víra beze skutků se vůbec ukázat nedá. Svou jistotu, vyfutrovanou skutky, klidně postaví proti jakékoliv konkurenci. Nečinná víra by totiž znamenala karikaturu Boží moci. Bůh ospravedlňuje tím, že přetvořuje. Nemůže jinak, když je povoláním Stvořitel. Přetvoření, čili zrození ve víře, nové stvoření - což je základní téma Pavlových listů - znamená přerod celé bytosti. Musí proto působit i navenek. Víra bez skutků je mrtvá proto, že nenaplňuje Boží standard. Není účinná, nenapodobuje Boží lásku, která udržuje v chodu celý vesmír. Takové vypětí po nás autor nepožaduje. Přinejmenším bychom neměli působit skandálně. Klasický příklad pohoršení, které působíme, když od svého prahu odeženeme bližního v nouzi, je v listu obšírně vylíčen. Pisatel asi věděl o čem mluví, protože první obce nebyly o moc lepší než dnes. Jedna věc je hrdinství při pronásledování, druhá věc je opatrnost při rozdávání. Charita bohužel nemá hranic, neb chudých je vždy o něco více, než nahromaděného majetku. Ale odvolávat se na Boží jméno a přitom vyhodit bližního na mráz, to je silné kafe. Pisateli schovaného za autoritou prvního šéfa církve, tedy hlavy jeruzalémského sboru, leží na srdci pravá povaha víry: zářit dovnitř i navenek.
Výklad Petrova vyznání u Césareje Filipovy zaujme z psychoanalytického hlediska coby příklad neuroticky motivovaného zapomínání. Katolíci si s radostí vzpomenou na Petrovo slovo o mesiášství a přitom potichu zapomenou, že byl pojmenován "satan", tedy Boží odpůrce. Toto místo zálibně komentují evangelíci proti papežství, aniž by si dali práci doložit naprosto jednoznačnou povahu Petrova primátu, kterou vidíme u všech čtyř evangelistů. Jistě, Petr není pozdější instituce papežství, ale přece... Kdy se Petr stává satanem? V momentu, kdy Ježíš "mluví otevřeně" (Mk 8,32
První čtení z proroka Izaiáše komentuje známou postavu Božího služebníka. Její známost má jednu vadu na kráse, o této postavě totiž zhola nic nevíme, i když její osud podává druhá část knihy dokonce ve čtverém pokračování. Protože jeho utrpení souzní s utrpením Krista, začala hned první generace křesťanů citovat Izaiáše jako doklad pro prorockou a mesiášskou velikost Ježíše. Proto jej čteme každou chvíli a o velikonocích znova. Dnešní perikopa představuje onoho anonymního služebníka jako prorockou postavu. Otevřel se Bohu celou svou bytostí a Hospodin mu za to "otevřel uši" (Iz 50,5
(najít předchozí)). Není snadné proniknout do hlubšího smyslu Písma. Jeho smysl musí otevřít samotný Hospodin. Bible představuje ve své hloubce dialog mezi Bohem a člověkem v rozpětí dvou tisíciletí. Možná i déle, pokud zahrneme do tohoto počtu i zkušenosti z doby před zjevením Jahveho, tedy před monoteismem. Neznámý prorok pronikl do smyslu Písma skrze utrpení za "Boží věc". Dal jsem toto slovo úmyslně do uvozovek, protože nikdo dnes neví, jaká ta "věc" za jeho doby byla. Zkratkovité líčení v dnešním úryvku popisuje pouze jeho jistotu, že za ním stojí Hospodin. Prorok vyzbrojen jistotou pravdy se postaví všem útokům nepřátel, což je líčeno klasickým způsobem, jako když se perou dva kluci. Ve stylu "Jen to zkus! Dostaneš od mého táty na rypák!", se nám představuje hloubka poznání Boha skrze těžkou zkoušku, která v tomto případě vedla až k smrti. Proto hned první generace křesťanů považovaly tento text za klíč k pochopení Ježíšovy pravé identity.
Víra je více než jen souhlas určitými pravdami, což nás učili katecheti odchovaní Prvním Vatikánem a ctihodným páterem Kotalíkem, profesorem vědy zvané "fundálka", kterou ve velkém provozoval na litoměřickém semináři. Dokonce ani jistota víry, tak drahá protestantům všeho druhu, evidentně nestačí. Onen výbojný věřící, zastupující mínění autora Jakubova listu totiž dobře ví, že víra beze skutků se vůbec ukázat nedá. Svou jistotu, vyfutrovanou skutky, klidně postaví proti jakékoliv konkurenci. Nečinná víra by totiž znamenala karikaturu Boží moci. Bůh ospravedlňuje tím, že přetvořuje. Nemůže jinak, když je povoláním Stvořitel. Přetvoření, čili zrození ve víře, nové stvoření - což je základní téma Pavlových listů - znamená přerod celé bytosti. Musí proto působit i navenek. Víra bez skutků je mrtvá proto, že nenaplňuje Boží standard. Není účinná, nenapodobuje Boží lásku, která udržuje v chodu celý vesmír. Takové vypětí po nás autor nepožaduje. Přinejmenším bychom neměli působit skandálně. Klasický příklad pohoršení, které působíme, když od svého prahu odeženeme bližního v nouzi, je v listu obšírně vylíčen. Pisatel asi věděl o čem mluví, protože první obce nebyly o moc lepší než dnes. Jedna věc je hrdinství při pronásledování, druhá věc je opatrnost při rozdávání. Charita bohužel nemá hranic, neb chudých je vždy o něco více, než nahromaděného majetku. Ale odvolávat se na Boží jméno a přitom vyhodit bližního na mráz, to je silné kafe. Pisateli schovaného za autoritou prvního šéfa církve, tedy hlavy jeruzalémského sboru, leží na srdci pravá povaha víry: zářit dovnitř i navenek.
Výklad Petrova vyznání u Césareje Filipovy zaujme z psychoanalytického hlediska coby příklad neuroticky motivovaného zapomínání. Katolíci si s radostí vzpomenou na Petrovo slovo o mesiášství a přitom potichu zapomenou, že byl pojmenován "satan", tedy Boží odpůrce. Toto místo zálibně komentují evangelíci proti papežství, aniž by si dali práci doložit naprosto jednoznačnou povahu Petrova primátu, kterou vidíme u všech čtyř evangelistů. Jistě, Petr není pozdější instituce papežství, ale přece... Kdy se Petr stává satanem? V momentu, kdy Ježíš "mluví otevřeně" (Mk 8,32
), kdy ukazuje něco z tajemství spásy, které se vztahuje na jeho osobu. Pro tajemství nemá praktický Petr pochopení. Mesiáš mu splývá s mnoha jinými věcmi, mnohem zajímavějšími: proměněním vody ve víno, nasycením zástupů, léčitelskou mocí. Jistě také plánoval s Ježíšovou pomocí vyhnání Římanů a ustavení židovského národního státu. To poslední se sice uskutečnilo, ale si jinak než by si to tehdejší poddaní Římanů představovali. Ježíš udělá zajímavou věc: nejprve se podívá učedníky, až pak napomene Petra. Ten si ho vzal stranou a mluvil do něj tajně (Mk 8,32
). Ježíš udělá pravý opak. Zavolá si ostatní, podívá se na ně a přede všemi pokárá Petra (Mk 8,33
). Tak se Kristovy církve většinou nechovají, a ta římská už vůbec ne. Její tajnosnubné jednání, dokonce i v případě jasných trestných činů, jako je zneužívání dětí jejími služebníky, má mnoho společné se stylem Petrova tajnůstkaření. "Je to satanské", řekl by evangelík a koneckonců každý normální člověk. A mají pravdu: vždyť my, římští katolíci, stavíme na Petrovi.