Oplétání demižónu
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
22. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Dt 4,1-9 - nalezené výskyty: 1 - 2 - 3 - zrušit hledání
Téma: Dt 4,1-2.6-8
Datum: 31. 8. 2003
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
22. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Dt 4,1-9 - nalezené výskyty: 1 - 2 - 3 - zrušit hledání
Téma: Dt 4,1-2.6-8
(najít další); Jak 1,17-18.21b-22.27
; Mk 7,1-8.14-15.21-23
Datum: 31. 8. 2003
Kde Bůh nestačí, tam zaskočí církev
Zaběhaný postup liturgického anonyma dává do kontrastu první čtení a evangelium. Slavné úsloví "šéma Izrael", tedy "Slyš Izraeli" (Dt 4,1
Když Boží zákon platí a je dán, proč jej Ježíš v dnešním evangeliu ruší? Přesněji řečeno: Proč si to myslí oficiálně ustanovení opatrovníci Mojžíšova zákona? Nejsnadnější výklad máme vždycky po ruce. Židé to s předpisy přehnali a Ježíš musel vše uvést na pravou míru. Problém není v tom, že Ježíš kritizuje tehdejší praxi, která se už dostala do rozporu se samotnou Tórou, například v otázce zabezpečení starých rodičů (Mk 7,10-12
Z tohoto hlediska můžeme číst i úryvek z Jakubova dopisu, přes všechnu Lutherovu kritiku této "slaměné epištoly". Slovo máme uvádět ve skutek a nemáme je pouze poslouchat (Jak 1,22
Zaběhaný postup liturgického anonyma dává do kontrastu první čtení a evangelium. Slavné úsloví "šéma Izrael", tedy "Slyš Izraeli" (Dt 4,1
(najít předchozí, další)) nesloužilo pouze k rozchození Golema, kterého naprogramoval zbožný a nepraktický rabi Loew pro domácí práce. I Ježíš vyžadoval uši ke slyšení, protože dobře věděl, že nejde jen fyzickou schopnost smyslového orgánu. Izraelci měli slyšet Hospodinovy příkazy a to pod dvojím tlakem. Jednak je v Deuteronomiu, čili "druhém Zákoně", jak zní překlad řeckého názvu, dává Mojžíš těsně před smrtí. Moderní biblistika začíná v 18. století právě zde, zcela nepatřičnou otázkou: Jak to, že Mojžíš umírá dvakrát? Nejprve ve Čtvrté knize Mojžíšově (Num 27,12
) a pak za stejných okolností ještě jednou v Páté knize (Dt 32,49
). To se normálnímu smrtelníkovi nestává tak často, takže bude asi nějaký háček v Bibli samotné. Odpověď podává literární styl Deutoronomia. Čteme Mojžíšovu závěť a testamenty jsou vždycky důležité, nejen pro rodinné spory o majetek. Proto musel Mojžíš zemřít ještě jednou, aby literární styl testamentu nabyl platnosti. Tím odpovídáme na první důvod po pádnosti toho, co měli Izraelité slyšet. Druhý důvod byl strategicko-mocenský. Pouští zocelení, leč manou přejedení nomádi se chystají dobýt Palestinu, aby se dostali k vínu a k masu. Na to sami nemají. Musí jim jako obvykle pomoci Hospodin, ale pod podmínkou, že se budou chovat slušně. Proto mají slyšet základní zákony, které normují život Vyvoleného národa až dodnes. Slova "Slyš Izraeli" (Dt 6,4-9
) se modlí dvakrát denně, ráno a večer. Tento text obsahují modlitební řemínky, kterými se během modlitby omotávají ruce (tefilím) a také schránka s posvátnými slovy zavěšená na dveřích (mesúsa). Závěti zavazují, jinak by nefungovala ani normální společnost, natož Jahvem opatrovaný spolek dobyvatelů pod vedením Jozueho. Závazky vypočítané deuteronomistou však apelují i na normální rozum, tedy na praktickou moudrost:
"To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky lidských pokolení. Když uslyší všechna tato nařízení, řeknou: "Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ!" Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme? A má jiný veliký národ nařízení a práva tak spravedlivá jako celý tento zákon, který vám dnes předkládám?" (Dt 4,6-8
Moudrost zákonů nedokládají pouze blesky a zemětřesení provozované Hospodinem na Sinaji při uzavírání desetibodové smlouvy. Hodnotu přikázání normujících praktický život národní pospolitosti po záboru Palestiny musí ověřit život sám a následně okolní národy. Chytré, že? Je to stejné, jako by obyvatelé Ukrajiny, Běloruska a Ruska řekli: "Ten český stát je naprosto geniální, všechno jim tam funguje. Nikdo nepodvádí, netuneluje a všichni poslanci se starají jen o veřejné blaho. To si musíme do baráku pořídit také." Izraelci plnili Hospodinovy zákony se stejným úspěchem, s jakým my budujeme právní a nezkorumpovanou společnost. Většinou se jim to nedařilo, což dokazuje napomínání proroků. Ale měli i světlejší chvíle, například když úpěli k Hospodinu v babylónském zajetí. Ale tak už to v životě chodí. Málokdy si vážíme toho, co máme přímo před nosem.
(najít předchozí))
Když Boží zákon platí a je dán, proč jej Ježíš v dnešním evangeliu ruší? Přesněji řečeno: Proč si to myslí oficiálně ustanovení opatrovníci Mojžíšova zákona? Nejsnadnější výklad máme vždycky po ruce. Židé to s předpisy přehnali a Ježíš musel vše uvést na pravou míru. Problém není v tom, že Ježíš kritizuje tehdejší praxi, která se už dostala do rozporu se samotnou Tórou, například v otázce zabezpečení starých rodičů (Mk 7,10-12
). Ptačí perspektiva historického hlediska nezaujatě zkoumá náboženskou a kultovní situaci Ježíšovy doby. To nestačí. Jestliže má Bible i dnes někomu něco říci, pak otázka zní jinak: Jak to, že profesionálové Hospodinova zákona - tehdy zákoníci a starší, dnes církevní potentáti všeho druhu - stále přidávají k Boží prostotě své geniální výtvory? To přece zažíváme v církvi dnes a denně, že se kdekdo odvolává na Bibli a přitom obhajuje předpisy či ustanovení, která měla smysl tak před sto lety. Mechanismus, který by teologicky vzdělaný Valach nazval "oplétání demižónu", vůbec nezmizel a vesele funguje dál. V minulém kázání jsem psal o problémech katolické církve s lidskými právy. Tak zvanou "antimodernistickou přísahu" museli podepisovat od konce 19. století všichni kněží, jinak by nebyli vysvěceni. Podepisovali toto lidské ustanovení i v době, když už bylo každému soudnému člověku (tedy i kněžským kandidátům) jasné, že je to nesmysl. Pokud vím, tato přísaha platila až do roku 1967, kdy byla v tichosti odvolána. Druhý vatikánský koncil, který vztahy k modernímu světu radikálně přehodnotil, skončil už dva roky předtím. Jinými slovy: zákonickou tendenci máme všichni, křesťané i židé. Toho si mimořádně dobře všiml církevní reformátor jménem Martin Luther. Proto vyzdvihl ospravedlňující význam víry a zatratil "zákonictví". Ale organizovat církev a lidi v ní prostě musíte. To jen Pán Ježíš si chodil Palestinou svobodný jako pták a nechal se živit od zbožných žen, od hříšnic a od celníků, popřípadě si chléb a víno rozmnožil sám. Všechny církve, kterým leží upřímně na srdci Boží zákon, se totiž hrozí toho, že by jej lidé mohli porušit. Proto oplétají demižón Božího slova vlastním verbálním proutím, aby se chatrný Hospodinův výtvor nerozbil. Obranný koridor 613 předpisů chránil v Ježíšově době jádro Tóry před puknutím. A pak přijde jeden rabi z pohanské Galileje a sápe se přímo na demižón! To bych mu také nedovolil, protože jsem kněz Boží a opatruji věčné slovo v církevním županu. Nemohu jej totiž uchovávat pouze ve svém vlastním podání, protože jsem si ho nevymyslel, ale přejal od druhých. Ježíšem kritizovaná "lidská tradice" (parádosin tón anthrópon, Mk 7,8
) je stále zde, protože tvoří živou součást církevní tradice. I křesťané jsou bohužel jen lidé a v průběhu staletí si předávají pod církevní nálepkou všechno možné a nemožné. Všechny boje mezi "reformisty" a "tradicionalisty" nejsou o ničem jiném. A obě strany se pilně a neomylně dovolávají Ježíše, neb jsou to zbožní křesťané. Možná by se Nejvyšší měl konečně ozvat, mobil má dnes skoro každý.
Z tohoto hlediska můžeme číst i úryvek z Jakubova dopisu, přes všechnu Lutherovu kritiku této "slaměné epištoly". Slovo máme uvádět ve skutek a nemáme je pouze poslouchat (Jak 1,22
). Dnes už nejsme tolik angažovaní ve sporu, zda jsme ospravedlněni vírou nebo skutky. Víra bez skutků je mrtvá, tolik chce říci tento list z pozdně apoštolské doby. Ježíšovy skutky stojí za bližší pohled, protože ukazují na jeho víru. Nevyhýbá se otázkám, které vznikají za naprosto konkrétní situace, jak to ukazuje Markovo evangelium na začátku dnešní kapitoly. Apoštolé jedli, aniž si rituálně omyli ruce a pak přišla otázka: Jak to, že tvoji učedníci nechodí do kostela? V tehdejším stylu: "Proč se tvoji učedníci neřídí podle tradice otců a jedí znesvěcujícíma rukama?" (Mk 7,5
) Ježíš se nezalekne skryté výhružky a klidně se pustí do skrytého mocenského boje o monopol na výklad Mojžíšova zákona.
Církevní či světští potentáti Nazaretskému mnoho strachu nenahánějí. Proto jde jako obvykle hned k jádru věci, to jest k deformované praxi lásky, kterou tehdejší církevní předpisy implikují. A zase jsme doma. Dnes by se asi zeptal, jak se mnohá církevní přikázání vyrovnávají s příkazem lásky a pomoci bližnímu. Ať se již jedná o postavení žen v katolické církevi, o rozvedené, homosexuály či vztah k jiným křesťanským denominacím. Každý katolický kněz - i když by se Spasitelem vcelku sympatizoval - by tohoto horlivého, leč nerozvážného muže musel upozornit, že se vystavuje nebezpečí vážných opletaček s matkou církví, pokud do toho bude pořád vrtat. Ale i macecha je před zákonem právoplatnou matkou. V tom tkví kouzlo celého problému zákonictví. Ale Ježíš byl jen laik a ti si dnes mohou dovolit více, než hierarchičtí opatrovníci Božího zákona. Jejich kritiky si proto málokdo z církevních profesionálů všímá. Ale když děláte zázraky jak na běžícím pásu, občas křísíte mrtvé a pořád vás provází houf nadšených příznivců, pak se právní mašinérie církevní inkvizice dá do pohybu mnohem rychleji. Zejména když se pustíte do kritiky posvátných tradic.