Paradoxy moudrosti

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
20. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Ef 5,15-20 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Př 9,1-6; Ef 5,15-20 (najít další); Jan 6,51-58
Datum: 17. 8. 2003
Chytrému napověz

Liturgický anonym pokračuje v bochníkové teologii i tuto neděli. Podává další část Ježíšovy eucharistické přednášky o nebeském chlebu. Tématicky k sobě ladí první a druhé čtení se společným jmenovatelem praktické a biblické moudrosti. Podívejme se nejprve na evangelium. Ježíš graduje své vystoupení tvrzením, že jej obyvatelé městečka Kafarnaum mají sníst zaživa.

Biblisté zdůrazňují význam poslední věty. Obsahuje tzv. "imanentní formulaci", kde je v co největší míře vyjádřeno spojení mezi Kristem a věřícími. Závěr citace ukazuje naprostou reciprocitu vztahu ("on ve mně - já v něm") a předložka "v" (řecky én) je velmi důležitá. Nejde o vztah účelového typu, kdy jsme spaseni "skrze" jeho tělo a krev. Akt eucharistie sjednává přístup do nitra vztahu mezi Otcem a Synem. Otec zůstává "v" Synu a Syn "v" Otci. Ježíš je stejným způsobem přítomen v existenci věřícího, který požil nebeského chleba. Sloveso "jíst" je také doslovné (trógón, "požvýkat", "pojíst rozkousáním"), takže o vztahu k reálné eucharistické hostině nemůže být pochyb. Přesto se toto místo chápalo ještě ve 3. století spíše alegoricky (Klemens z Alexandrie, Origenes). Pod pojídáním chleba se myslelo porozumění vtělenému Božímu slovu. Ale už ve 4. století se Ježíšova slova chápala i v jasně eucharistickém smyslu (Cyril z Alexandrie, Cyril Jeruzalémský, Chrysostomus, Ambrož, Augustinus...). Ježíš sám sebe doporučuje za spásonosný chléb pro celý svět. Opravdový spasitel je jen jeden, zato opravdových církví se vynořilo příliš mnoho. Proto se eucharistické menu poněkud zamlžilo. Mnohé církve vřele nedoporučují svým členům, aby památku Ježíšovy poslední večeře slavili s ostatními. Někdy není zbytí a musíme jíst Ježíše společně. Kdo by mohl houf přijímajících kontrolovat podle konfese? Ale proměňovat chléb a víno v jejich nebeský ekvivalent, to už je jiné kafe. Na předsedající je dobře vidět a není jich tolik. Jejich eucharistická večeře může být opravdu poslední, čímž církev nevolky potvrzuje nadčasovou platnost spasitelského gesta. Důkazem budiž nynější suspenze německého katolického kněze, prof. Gottholda Hasenhüttela. Při nedávném celonárodním setkání německých křesťanů - šlo o první ekumenicky pořádaný "Tag", tedy společný týden německých katolíků a evangelíků - tento kněz koncelebroval mši s evangelickými duchovními, navzdory oficiálnímu zákazu ze strany katolické církve. Nynější kodex kanonického práva nedovoluje vysluhování eucharistie jinak než platně vysvěceným katolickým knězem. Záběr z inkriminované eucharistické hostiny najdete na konci kázání. Udělal, co měl, aby se věci hnuly. Ale prý udělal, co neměl, načež jej trierský biskup potrestal zákazem výkonu povolání. Postižený kněz vyčetl německým biskupům, že vyžadují od kněží "Eichmanovu poslušnost" v těchto a podobných otázkách, což v Německu zní obzvláště pikantně. Ale nechme drbů, když se věnujeme posvátným věcem.

Kniha Moudrosti popisuje půvabnou ženu, která pomocí ještě půvabnějších dívčích poslů svolává všechny (muže, jsme v patriarchální společnosti) na hostinu, kde nechybí dobré víno a pití a příslušná dámská společnost. Kdo by si nedal říci, ten by mezi normálními, heterosexuálně uspořádanými chlapy platil za úplného idiota. Jenže vysoké procento životních pitomců a celkově nemoudrých názorně ukazuje, že i takto příjemně formulované pozvání má nějaký háček. A nejde jen o empirickou zkušenost zoufalství produkovaného při srážce s blbcem, kterážto událost platí podle českého přísloví za nejhorší katastrofu vůbec. Neomylná kniha si dovoluje mnohem víc. Pisatel se od nešťastné skupiny zcela distancuje a nechce s těmi trouby vůbec mluvit. V podstatě radí, že nemáme házet perly sviním (viz Mt 7,6) a máme to zkoušet hlavně s těmi, kteří už mají alespoň trochu pod čepicí.

"Kdo napomíná posměvače, dojde pohany, kdo domlouvá svévolníku, poskvrní se! Nedomlouvej posměvači, aby tě nezačal nenávidět. Domlouvej moudrému a bude tě milovat. Moudrému dej a bude ještě moudřejší, pouč spravedlivého a přibude mu znalostí." (Moudr 9,7-9)
I k tomuto místu najdeme bez potíží paralelu v Novém zákoně: "Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odňato i to co má." (Mk 4,25) Kdybych se svou slabou vírou nepřísahal na Boží spravedlnost, nazval bych to jasnou diskriminací. Vždyť takto se jen rozvírají pověstné nůžky mezi dutým Jihem a nadupaným Severem. Hlupákům by se přece mělo pomoci, alespoň v rámci lidskosti a spravedlivého sociálního státu. Jak vidět, nebeské slovo s podobnými humánními koncepty nepočítá a staví se jednoznačně na stranu již obdařené elity. Naštěstí nám funguje, byť s problémy, alespoň ten sociální stát. Ale pomáhejte chytrým, kteří si úspěšně pomáhají sami, dokonce na úkor ostatních! Upřímně jsem se divil, kolik miliard si stačili úředně jmenovaní tuneláři odlifrovat z pražské IPB na Kajmanské ostrovy za kratičký čas svého úřadování. Asi chtěli v zámoří budovat českou ekonomiku lépe a důkladněji, po vzoru bahamského mistra Koženého. Nebo že by to celé povídání v Bibli bylo myšleno nějak jinak?

List Efezským se čte na pokračování. Nemáme se prý opíjet, zato pilně prozpěvovat duchovní písně. Možná by uměřené požívání prvního napomohlo i ke kvalitě toho druhého, ale o tom Pavel nic nepraví. Překlad úryvku představuje kříž interpretů, protože přesný význam mnohých výrazů v řeckém originále není dostatečně jasný. Za zamyšlení stojí pythický výrok Pavla, přeložený jako "dobře využívejte času" (Ef 5,16 (najít předchozí)). Překlad je správný. Řecký výraz "exagorádzó" v mediálním tvaru znamená opravdu "využít něčeho" ve smyslu anglického úsloví "make good use of". Pak platí konvenční výklad, že křesťané mají být moudří. Mají příhodně využít jim vyměřeného času k vlastní spáse. Když se přitom trochu odvážou, mohou přispět i ke spáse jiných duší. K zamyšlení podávám základní indikativní význam tohoto slovesa, které je spojeno s "časem" nazvaným v řeckém originále "kairos". Podívejme se na to přímo v řečtině (exagorádzomenoi tón kairón). Graficky vypadá biblický originál moc hezky, ale na internetu to bohužel neuvidíte. Sloveso v indikativu nese význam "osvobodit" a onen "kairos" ukazuje na čas příhodný k jednání ve smyslu českého hospodského přísloví, které přešlo do amerických akčních filmů: "Kdo rychle dává, dvakrát dává." Upravený ekologický překlad by zněl: "Dejte každé příhodné chvíli šanci k trvale udržitelnému rozvoji". Máme osvobozovat čas, k tomu, aby v něm mohlo vyniknout příznivé jednání. Čili: nejde o uniknutí z času pro sobecké zájmy vlastní spásy, popřípadě pro věčnou záchranu příbuzných, s nimiž jsem se ještě nestačil pohádat. Jde o vysvobození času k jeho podstatnému určení "být pro budoucnost", tedy o využití času pro dynamické a smysluplné jednání. A toto využívání času k eminenci osobností v rovné soutěži s ostatními spoluobčany představuje základní koncept politiky v řeckých obcích. Tuto moudrost nazývali Řekové "fronésis". To dobře vědí vzdělané duše, které četly knihu nejmenovaného autora o cestách k evropskému Já. Bůh nás již vykoupil a my máme vykupovat čas osobním jednáním. To ve správné chvíli uvolní potenciál obsažený v dané situaci, aby se věci ubíraly nikoliv debilním, nýbrž smysluplným směrem. Přesně tímto způsobem vykoupil Ježíš čas pro nás. Proto západní počítání letopočtu začíná jeho narozením jako mezníkem, který proměnil starou epochu v novou. Čas byl osvobozen pro nové existenciální určení, které mu postupně vtiskovalo křesťanství skrze západní civilizaci. Že to nebylo jen k dobrému, to je dostatečně známo. Ale omylům se vyhne jen ten, kdo nedělá vůbec nic.