Tož nevím

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
19. neděle v mezidobí
Hledaný citát: 1Kral 19,4-8 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: 1 Král 19,4-8 (najít další); Ef 4,30-5,2; Jan 6,41-51
Datum: 10. 8. 2003
Nadopovaná víra

První čtení a evangelium se předstihují ve chvále nebeského chleba, k čemuž se přidává kontinuální čtení z listu Efezským, kde stojí, že máme být hodní. Podívejme se na jednotlivé kousky nadpřirozené moudrosti blíže. Eliáš boduje ve velkém stylu, jako obvykle. Ve veřejné soutěži o nejschopnějšího faráře Izraele porazil celý tým Baala a poražené navíc zavraždil. O celém zápasu více v kázání ze 17. neděle. Někomu by se mohlo zdát, že závěr neodpovídá novodobému ideálu férové hry. Starý zákon se bohužel odehrával v časech, kdy se tento termín nevyskytoval ani u svatých mužů dobrých mravů, kteréžto byly historicky podmíněné. Poprava jinověrců se dnes zdá nemravná. Božím hněvem rozpálený Eliáš by dnešní obhájce náboženské snášenlivosti asi ubil současně s prohraným mužstvem, protože by si je spletl s poraženým klubem. Když jde o velké věci, žádný prorok není malicherný. Bohužel, věci nejsou tak jednoduché. Královna se rozhodla zaskočit za meškajícího Baala. Jezabel chce dokončit spor mezi oběma konfesemi definitivním způsobem, přesně po vzoru Eliáše:

Eliáš neváhal a práskl do bot. Nepostrádal zdravý rozum, který mnozí současníci tehdejší i dnešní prorokům upírali a upírají. Krize na sebe nedala dlouho čekat. Dělat supermana v duchovním zápase, kde se Hospodin angažuje s bleskem osobně, je jedna věc. Utíkat před královskou mocí, která zmobilizovala celou zemi proti jednomu člověku, to je věc druhá. Eliáš to chce zabalit, ale s vírou, nikoliv s nevěrou: "Už dost, Hospodine, vezmi si můj život." (1 Král 19,4 (najít předchozí)) Nabídne svůj život Bohu a pak usne z nedostatku jiných nápadů. Pochopitelně přijde nebeský doping, v jehož síle Eliáš putuje "čtyřicet dní a čtyřicet nocí", jak doslovně praví nemylná Bible. Nenápadný zápas víry je zcela zastíněn zázrakem, navíc didakticky použitým pro evangelijní perikopu Ježíšova eucharistického kázání. V čem spočíval Eliášův zápas? Vykonal, co měl. Zachránil nejprve před hněvem královny svého učedníka, do pouště utíká sám a ručí pouze za sebe. Když mu dojdou síly, končí jako muž, ale nikoliv jako věřící. Víra jde za hranice možného, protože doufá v nemožné, které v tomto případě přišlo. Eliášovu víru charakterizuje projekce do budoucnosti, která přesahuje lidské možnosti. Transcendence víry koresponduje s otevřeností a prázdnotou pouště, kam se Eliáš uchýlil. Prázdnota krajiny, prázdnota duše, obojí překročeno, protože prorok přejde v Hospodinově síle poušť, překoná ve víře své mučivé pochybnosti a plní další úkoly. Tentokrát šlo o rozvrácení království. Zpolitizovaný prorok pomaže za krále novou dynastii Jehúovců, jež ovládnou Izrael. A pak že víra nemůže změnit poměry, ale to si všichni disidenti zažili u nás na vlastní kůži. Eliáš také.

Ježíšovu eucharistickou přednášku vcelku jsme komentovali minulou neděli, včetně existenciálního významu many, kterou se Izraelci živili po čtyřicet let pouštního putování. Podívejme se na zajímavý moment, kdy se Jan shoduje se synoptiky. Nedávno, tedy ve 14. neděli v mezidobí, jsme četli Markovo evangelium popisující Ježíšovo vystoupení v rodném Nazaretu (komentář je nahlédnutí zde). Rodáci se nedočkali zázraku, protože nesprávně předpokládali, že doma se tak stane automaticky, lépe a více než jinde. Vždyť je to synek od nás, však ho dobře známe! Také Židé přítomní na prvním eucharistickém kongresu ví o Ježíšovi příliš mnoho: "Což tohle není Ježíš, syn Josefův? Vždyť známe jeho otce i matku!" (Jn 6,42) Ježíš odmítá faktické znalosti o své osobě. Slušně a valašsky napomene posluchače aby "nemrčeli" (řecky: mé gongídzete) a věnovali se věcem podstatnějším. Protože nepochází ze země, ale z nebe, má moc přesadit lidi do věčnosti. Pro srovnání se podívejte na prolog Janova evangelia, kde se říká totéž v bleděmodrém:

O tuto dvojitou dialektiku jde. Pozemský Ježíš je ve skutečnosti Boží slovo. Pokud jej nahlédneme z tohoto konce, pak chléb, který nabízí, není pouze onen rozmnožený chléb pro zástupy, ale on sám, který se dává za život světa. Kdo jej přijme, ten nastupuje cestu boží dialektiky, která vede do věčnosti. Že nešlo a ani dnes nejde o jednoduchou věc svědčí fakt, že po dlouhé přednášce zůstala na místě pouze apoštolská dvanáctka.

Napomínající část z listu Efezským může mnohým připadat na první pohled docela banální. A také je. Všichni lidé se mají chovat slušně, křesťany nevyjímaje. Pro ně neplatí nějaká zvláštní pravidla, mají pouze odlišnou motivaci k dobrému životu. Celá struktura krátké perikopy ukazuje, jak se prolíná moralizování a Pavlova osobní zvěst. Projdeme text po jednotlivých větách, které značíme podle obsahu jako "T" (teologie) a "M" (moralizování).

T: Nezarmucujte svatého Božího Ducha, který vám vtiskl svou pečeť pro den vykoupení.

M: Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti.

M: Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte,

T: jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy.

T: Ano, napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce (něco málo M:) , jako i Kristus miloval vás a zcela vydal sebe za nás v oběť, Bohu velmi příjemnou.
Strukturální rozbor, můj vlastnoruční, ukazuje, že moralizování je zabaleno do spásonosného poselství a to docela důležitého. Duchovní moment uvádí do problému správného života, končí se odkazem na Kristovu smírnou oběť. Pavel nemoralizuje s plnou hubou, jak to činí nemálo kazatelů a kazatelek. Rozbor ukazuje, že apoštol považuje za první a poslední věc právě Kristovo poselství. Z něj pak vyplývají určité existenciální důsledky, tedy kladné morální postoje. Tomu říkám biblikum. Nezačíná se u zoufalých mravů farníků a nekončí se u celkového stavu světa, který drží nad vodou modlitby duchovně zpocených karatelů. List kontempluje nejprve aktuální dílo Ducha a jeho tečku tvoří aktuální význam Kristova vykupitelského díla. Co znamená obojí pro nás, zde, v Česku, pod vládnou nepevné koalice a přepevného pana Profesora na Hradě? Takto se nemůže, ale opravdu nemůže, prostě nemůže postupovat. Mravokárná omáčka se u Pavla vyskytuje až uvnitř napomínání, nikoliv na jeho začátku, a v žádném případě na konci.