Množení chlebů a nejasností
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
18. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Ex 1,1-40,38 - nalezené výskyty: 1 - 2 - 3 - 4 - zrušit hledání
Téma: Ex 16,2-4.12-15
Datum: 3. 8. 2003
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
18. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Ex 1,1-40,38 - nalezené výskyty: 1 - 2 - 3 - 4 - zrušit hledání
Téma: Ex 16,2-4.12-15
(najít další); Ef 4,17.20-24
; Jan 6,24-35
Datum: 3. 8. 2003
Problémy s nebeským chlebem
V dnešním čtení pokračuje chlebová historie, kterou rozpoutala minulá neděle. Prorok Elizeus se zbavil závislosti na svém učiteli a konal zázraky naprosto samostatně a taktéž ve velkém stylu. V minulé neděli rozmnožil chleby pro sto lidí a Ježíš udělal totéž pro blíže neurčený počet (Jn 6,1-15
Pojďme k prvnímu čtení, kde Hospodin dal reptalům prostřednictvím Mojžíše první biblicky doložený pokrm z nebe. Já teď udělám to, co se nemá. Zkopíruji do kázání jednu část ze svých skript náboženství a etiky pro středoškoláky, která konečně obdržela církevní schválení a za čas je oficiálně uvidíte na internetu. Čím je tajemná mana existenciálně a teologicky zajímavá? Projděme si situaci Izraelitů na poušti a z tohoto konkrétního kontextu odvoďme dnešní význam eucharistie.
Izraelité nejprve vzpomínají na egyptské hrnce masa a chléb pojídaný do sytosti (Ex 16,3
Mrazivá prázdnota při putování pouští však nahání strach, a potřebuje proto zaplnit nějakým symbolem. Víra by se bez hmatatelné podpory neudržela vůči hrozbě nicoty, banality, nesmyslnosti a znechucení. Nejspíše bychom se vrátili zpět z pouště k otrocké minulosti, sycené hrncem voňavého masa. A o tom je právě dnešní úryvek z knihy Exodus. Hospodin v této kritické chvíli oznamuje "celé pospolitosti Izraelců" (Ex 16,9
Na základě předchozích bodů vynikají známé paradoxy many. Věc spadlá z nebe sice existuje, ale není známým pokrmem, protože její název (hebrejsky Man hú?) znamená pouhou otázku: "Co to je?". Každý se nasytil a nikdo neměl nedostatek. Ale nikdo nesmí sbírat manu do zásoby, kromě dne sabatu. Ti, kdo ji schovali s vyhlídkou na horší časy, našli ráno hrnec plný červů (Ex 16,20
Chléb z nebe se stal spolehlivou součástí všedního života Izraelců na poušti po celých 40 let putování až po první úrodu v zaslíbené zemi (Joz 5,12
Vidíme, že symbol nese a vyživuje existenci celé národní komunity. Eucharistie jako symbol vůbec nesnižuje význam tohoto výjimečného Božího daru. To jen metafyzické myšlení posledních dvou tisíc let a pozitivistické myšlení posledních dvou století ovlivnilo i církev natolik, že z "pouhého" symbolického definování svátosti dostává psotník. Uvedené detaily jsem čerpal z knihy jednoho francouzského teologa, kterého toto pojednání stálo kariéru. Učitel na Katolickém institutu v Paříži, profesor Luis-Marie Chauvet, se po vydání knihy své knihy "Symbole et sacrement" (1987) nikdy nestal děkanem zdejší teologické fakulty, i když všichni věděli, že lepšího teologa tam nemají a možná ani dlouho nebudou mít. Toto jsem (nepochopitelně) do svých skript nenapsal. Jeho dílo čtou ve Francii všichni, kteří to s církví a svátostmi i dnes myslí vážně, a tudíž přemýšlivě. Tak už to v katolické církvi chodí velmi často. Období zatemňování je přerušeno krátkými reformními výbuchy, které pozdější a rozvážnější generace interpretují podle starých modelů. Ve věčné instituci není co uspěchat.
V dnešním čtení pokračuje chlebová historie, kterou rozpoutala minulá neděle. Prorok Elizeus se zbavil závislosti na svém učiteli a konal zázraky naprosto samostatně a taktéž ve velkém stylu. V minulé neděli rozmnožil chleby pro sto lidí a Ježíš udělal totéž pro blíže neurčený počet (Jn 6,1-15
). Tehdy se mezi lidi počítali pouze muži, a těch bylo nasyceno asi pět tisíc. Liturgický anonym se rozhodl i tuto neděli pokračovat v bochníkové teologii. Vynechal utišení bouře na moři (Jn 6,16-23
) a vypustil do kostelního éteru Ježíšův eucharistický proslov, kde Spasitel vysvětluje smysl svého zázraku (v. 24-35). V Janově evangeliu Ježíš strašně rád něco vysvětluje. Čím méně tomu lidé rozumí, tím složitěji a nejasněji to provádí. Je přece vtělený pedagog. Není divu, že na konci mu nerozuměl skoro nikdo, až na těch pár žen a učedníků, které zůstaly pod křížem. Ale nebyly a nebyli tam proto, že by něčemu rozuměly a rozuměli, ale proto, že věřily a věřili. Politická korektnost ničí pádnou syntax a trefnost, jako ostatně každá ideologie. Ježíš vysvětluje obšírně celou záležitost s chleby, ale posluchači se moc nechytají. Začátek by ještě šel. Pochopili, že mluví v hádankách. První kolo rozluštili zdárně. Rabi jim řekl, že mají usilovat o nepomíjející pokrm. Přítomní si správně vyložili, že nejde o chleba, ale o plnění Boží vůle. Už toto představuje slušný výkon, když nebeský učitel mluví o koze, a přitom je to o voze. Pak se Ježíš vrátí k nabízenému chlebu a exemplifikuje jeho bytí na maně, kterou se živili Izraelité na poušti. Najednou byli všichni doma, protože Mojžíšovy zázraky znali všichni nazpaměť. Není divu, že shromáždění posluchači Ježíše slušně požádali o nový, stabilnější výkon: "Pane, dávej nám ten chléb stále!"" (Jn 6,34
) Ale nebeský vyučující nasadí k mohutnému teologickému spurtu. Ten končí mimo dnešní perikopu v nabádavém doporučení, aby jej přítomní snědli zaživa: "Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky." (Jn 6,51
) Celkem logickou otázku "Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?" (Jn 6,52
) považoval velemoudrý Rabi za plýtvání dechem, proto na ni neodpověděl. Jen zdůraznil, že mají jíst jeho maso a pít jeho krev a pak bude všechno v pořádku, protože budou mít věčný život, stejně jako má věčný život jednorozený Syn poslaný od Otce. Tolik stručný obsah prvního teologického kurzu o eucharistii, který se konal v modlitebně v Kafarnaum, roku a času neznámého (Jn 6,59
). Dnes by mu komise bohovědců za takový výkon nedala ani zápočet a civilní dušezpytci by jej poslali do blázince. Ale my všichni čteme tato slova s velkou vážností, neb se jedná o mluvu Boží. Není srozumitelná, i přišla armáda teologů a pisatelů kázání, kteří dané objasňují. Tím řeč zdánlivě racionalizují, až se zdá být zcela normální. Zapadla do církevního provozu mezidobních nedělí, kde ji s laskavostí sobě vlastní umístil liturgický anonym. Její provokativní charakter, který Ježíše stál život - a toto byl pravděpodobně jeden z bodů interní obžaloby při výslechu na Veleradě - nás nechává chladnými. My přece všichni víme, že jíme Pána Ježíše v oplatce a kněží i ve víně. Po Druhém vatikánském koncilu se i katolická církev vrátila k evangelijní (a evangelické) tradici přijímání pod obojí, takže všichni mohou jíst eucharistii v originále. Ježíšova řeč už dávno nepředstavuje skandál. Jen jednu mrzutou hodinku kazatele či kazatelky při sezení nad nešťastným textem, který je nutno zlidštit a rozmělnit na tekutou stravu pro místní křesťanské stádo.
Pojďme k prvnímu čtení, kde Hospodin dal reptalům prostřednictvím Mojžíše první biblicky doložený pokrm z nebe. Já teď udělám to, co se nemá. Zkopíruji do kázání jednu část ze svých skript náboženství a etiky pro středoškoláky, která konečně obdržela církevní schválení a za čas je oficiálně uvidíte na internetu. Čím je tajemná mana existenciálně a teologicky zajímavá? Projděme si situaci Izraelitů na poušti a z tohoto konkrétního kontextu odvoďme dnešní význam eucharistie.
Izraelité nejprve vzpomínají na egyptské hrnce masa a chléb pojídaný do sytosti (Ex 16,3
(najít předchozí, další)). Prožívají situaci frustrace, nedostatku a chtějí opět žít z hmatatelné potravy, za což by ovšem zaplatili novým otroctvím. Ale to se jim v daný okamžik nezdá důležité. Hlavní je pocit nedostatku v otevřené a prázdné poušti, kde se spoléhají pouze na Hospodina. Proti sobě stojí protichůdné tendence. Touha podnícená nedostatkem, potřeba něco fyzicky vlastnit - a duchovní postoj odevzdanosti, která nechce vlastnit, ale věřit. Otrocká minulost symbolizovaná hrnci s voňavou potravou stojí proti otevřené budoucnosti symbolizované manou a nevlídnou prázdnotou pouště.
Mrazivá prázdnota při putování pouští však nahání strach, a potřebuje proto zaplnit nějakým symbolem. Víra by se bez hmatatelné podpory neudržela vůči hrozbě nicoty, banality, nesmyslnosti a znechucení. Nejspíše bychom se vrátili zpět z pouště k otrocké minulosti, sycené hrncem voňavého masa. A o tom je právě dnešní úryvek z knihy Exodus. Hospodin v této kritické chvíli oznamuje "celé pospolitosti Izraelců" (Ex 16,9
(najít předchozí, další)) skrze Mojžíše a Árona své rozhodnutí. Bůh bere vážně tuto situaci nedostatku a dává znamení své přítomnosti. To musí být dostatečně účinné, protože Jahve nechce připustit návrat lidu zpět do Egypta. Mana tedy musí zároveň nasytit lid a současně symbolizovat Boží přítomnost. V tom spočívá její dvojí funkce. Život musí dostat materiální chléb i duchovní naději. Touha se nesmí vrátit k minulému zajetí, ale musí být otevřena do budoucnosti. A tuto orientaci může zajistit pouze symbol svazující nebe a zemi ("nebeský chléb").
Na základě předchozích bodů vynikají známé paradoxy many. Věc spadlá z nebe sice existuje, ale není známým pokrmem, protože její název (hebrejsky Man hú?) znamená pouhou otázku: "Co to je?". Každý se nasytil a nikdo neměl nedostatek. Ale nikdo nesmí sbírat manu do zásoby, kromě dne sabatu. Ti, kdo ji schovali s vyhlídkou na horší časy, našli ráno hrnec plný červů (Ex 16,20
(najít předchozí)). Vidíme, že tato důvěrně známá a přece tajemná potravina nesmí být zařazena do okruhu plánování, racionálního uvažování a ekonomických kalkulací. Nesmí se stát pouhým nástrojem, přestože má své pevné místo v každodenním životě. V tom symbolizuje život věřících, kteří žijí daru z Boží milosti. Mana je znamením, symbolem tohoto daru Božího ospravedlnění.
Chléb z nebe se stal spolehlivou součástí všedního života Izraelců na poušti po celých 40 let putování až po první úrodu v zaslíbené zemi (Joz 5,12
). Proto se proti němu několikrát bouří, naříkají nad jeho jednotvárností: "Nevidíme nic, než tu manu." (Num 11,6
). Tato situace ukazuje napětí mezi výjimečným symbolem a jeho působením v každodenním životě. Krize a znechucení jistě přijdou. Každé symbolické jednání za čas ztratí punc novoty a pak je musí nést víra a naděje. Buď symbolické jednání unese tíhu této každodennosti, nebo přestane všední život ovlivňovat.
Vidíme, že symbol nese a vyživuje existenci celé národní komunity. Eucharistie jako symbol vůbec nesnižuje význam tohoto výjimečného Božího daru. To jen metafyzické myšlení posledních dvou tisíc let a pozitivistické myšlení posledních dvou století ovlivnilo i církev natolik, že z "pouhého" symbolického definování svátosti dostává psotník. Uvedené detaily jsem čerpal z knihy jednoho francouzského teologa, kterého toto pojednání stálo kariéru. Učitel na Katolickém institutu v Paříži, profesor Luis-Marie Chauvet, se po vydání knihy své knihy "Symbole et sacrement" (1987) nikdy nestal děkanem zdejší teologické fakulty, i když všichni věděli, že lepšího teologa tam nemají a možná ani dlouho nebudou mít. Toto jsem (nepochopitelně) do svých skript nenapsal. Jeho dílo čtou ve Francii všichni, kteří to s církví a svátostmi i dnes myslí vážně, a tudíž přemýšlivě. Tak už to v katolické církvi chodí velmi často. Období zatemňování je přerušeno krátkými reformními výbuchy, které pozdější a rozvážnější generace interpretují podle starých modelů. Ve věčné instituci není co uspěchat.