Eliáš a zombie

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
17. neděle v mezidobí
Hledaný citát: 1Kral 18,40 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Král 4,42-44; Ef 4,1-6; Jan 6,1-15
Datum: 27. 7. 2003
Rozvracením státu ke spáse světa

První čtení opět tematicky koliduje s evangeliem díky Boží produkci chleba, na niž zcela volně navazuje druhé čtení z Listu Efezským. Vyprávění o Elizeovi (Elíšovi) ve Druhé knize královské (2 Král, kap. 2-13) portrétuje charismatika těžkého kalibru, opředeného lidovými bájemi a pověstmi. Elíša pokračuje v tradici svého učitele a mistra proroka Eliáše alias "Jahve je můj Bůh". Ten odjel k Hospodinu v ohnivém taxíku (2 Král 2,11). Předtím vykonal nemálo zázraků a osobně popravil čtyři sta padesát Baalových proroků (1 Král 18,40). Velký čin zasluhuje velkou odměnu. K oné hekatombě, která měla vyřešit teologický spor o uctívání pravého Boha jen tolik, že byla nesena ve zcela sportovním duchu. Obě strany riskovaly život, ale Eliáš víc, protože byl proti pohanské duchovní přesile úplně sám. Vlastně úplně sám ne, protože s ním byl Hospodin. Ten vlastnoručně zapálil hranici s obětními zvířaty, což Baal na extatické přímluvy pohanských žreců učinit odmítl. Možná byste chtěli, abych dodal: "Nemohl to učinit, neb Baal neexistuje. Není Boha kromě Boha." Jistě, jistě, ale v době Eliášova působení mezi 9. až 8. stoletím Izraelci věřili, že existuje množství dalších bohů, tedy ochranných božstev okolních národů. Božstva fungovala jako dnešní daň z přidané hodnoty, protože tehdy se ještě věřilo na moc ducha. Ale náš Jahve je silnější než všichni ostatní bohové - to bylo jádro tehdejší biblické víry. Eliáš fyzicky a prakticky nedokázal nic jiného. Nepopíral existenci Baala, vždyť se s ním utkal podle všech sportovních pravidel ve veřejné soutěži o zdatnějšího proroka. Šlo mu o to, že po dokonaném masakru mají všichni věřit v Hospodina, protože je to Bůh silnější, spolehlivější a celkově výkonnější.

Koncepce monoteistického Boha rostla pomalu během staletí a nebyla upečena hned na začátku. Teologové dobře vědí, že se musela sjednotit tradice různých zjevení Hospodina, tedy přinejmenším dvě odlišné tradice. Boží jméno "Otec praotců" (viz předešlou citaci) se slovním základem "El" neříká úplně totéž jako jméno "Jahve". Dvě rozdílná jména ukazují na odlišnou náboženskou zkušenost, která se v náboženském dialogu různých svatyň (Šílo, Gilgal, Jeruzalém) spojila pod jedno pojmenování.

A nyní zpět k Elíšovi. I on je mi sympatický, jako v minulém kázání prorok Ámos. Kvůli zázrakům zrovna ne, ale aktivním podílem na svržení tehdejší vládnoucí dynastie Omríovců. Ti to pekli s Féničany, protože v bipolárním světě mezi Ruskem a Amerikou, pardon, mezi Egyptem a Asýrií, je lépe zvolit někoho slabšího, kdo má tím pádem skromnější mocenský apetit. Ale s rozumnou politikou u svatých mužů nepochodíte, to vám dnes řekne v Česku kdekdo. Elíša vedl svatou válku proti králi Achabovi, jehož manželka Jezabel přinesla do Izraele uctívaní fénického božstva známého pod souhrnným názvem "Baal". Stejně tomu bylo běžným zvykem i po moderní třicetileté válce. Katolická nebo protestantská manželka opačně založeného krále měla právo na uctívání vlastního Boha, ale jen v privátní kapli na královském dvoře. Ale většinou byla stejně šikovná jako Jezabel. Boží slovo se vesele šířilo dále, protože se nedá zadržet lidskou mocí. Takže prorok Elíša se pustil do boje s náboženským plevelem nejen slovem, ale i mečem, protože ryba hnije od hlavy. Na Hospodinův pokyn a prostřednictvím svého nastrčeného žáka ustavil vzdorokrále jménem Jehú a ten zahájil partyzánskou válku proti vládnoucí dynastii (2 Král 9,6-13). Pochopitelně úspěšně, protože s Elíšou a Jehúem byl Hospodin. Zaslouženě vyhráli a historie spásy kráčela po mrtvolách zabitých Omríovců k lepším zítřkům. Bible poctivě zaznamenala, kterak psi sežrali mrtvolu zavražděné královny, jak bylo hodným prorokem taktně předpovězěno. Vítězný král se sice pokoušel o jakési humánní gesto, ale už bylo pozdě.

"Pak Jehú vstoupil, jedl a pil. Nařídil: "Postarejte se o tu proklatou a pohřběte ji. Je to dcera královská." Šli tedy, aby ji pohřbili, ale nenašli z ní nic než lebku, nohy a ruce. Vrátili se a oznámili mu to. Tu řekl: "To je to Hospodinovo slovo, které vyhlásil skrze svého služebníka Eliáše Tišbejského: "Na dílu pole v Jizreelu budou psi žrát tělo Jezábely." A Jezábelina mrtvola bude na dílu pole v Jizreelu jako hnůj na poli, takže nikdo neřekne: Toto je Jezábel." (2 Král 9,34-37)
Slyšeli jsme Slovo Boží. Není divu, že muslimové uctívají tohoto tvrdého obránce monoteismu s velkou úctou. Boží muž Elíša patří k velkým Alláhovým prorokům. Když se monoteismus na začátku materiálně nevyfutruje, tak neuspěje. Tuto pravdu vyznával prorok Mohamed také. Pravděpodobně se poučil u nejmenovaného starozákonního vzoru.

K těm chlebům se dnes asi ani nedostaneme, protože se podíváme na krátké čtení z Listu Efezským. Zde máme nový obraz jednoty budované nikoliv mečem. Čím vlastně, to není tak úplně jasné, protože Pavel zůstává v daném bodě spíše deklarativní než explikativní.

Máme před očima spíše výsledek jednoty než její zdroj. Ale při pozornějším čtení je vidět základ jednoty v druhé polovině citace: vykupitelské dílo Syna se projevuje mocí křtu, který všechny přivádí do jednoho duchovního těla, oživeného mocí Otce. Pavlova koncepce jednoty je zásadně a nekompromisně dynamická. Boží síla (dynamis) se projevuje jako ztělesněná energie. Tato energie nejprve provedla Vtělení slova do světa, pak v něm způsobila nemálo zázraků, třebas dnes citované množení chleba. Stejná energie vzkřísila hlavního aktéra z mrtvých. Prvotní církev věřila v aktivitu, na rozdíl od víry v soustavnou kontrolu, kterou se často vyznačuje církev dnešních dnů. Nelze se divit, že je v ní občas stejně obrovské množství energie jako v "zombíkovi". Tak nazývají děti mého bratra chodící mrtvolu zvanou "zombie", onoho moderního Frankensteina, který se zásluhou filmu objevil kolem roku 1930 na stříbrném plátně. Ale dosti keců, věřit je třeba.