Job mezi čarodějnicemi a demytologizací
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
12. neděle v mezidobí
Hledaný citát: 2Kor 5,14-17 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Job 38,1.8-11
Datum: 22. 6. 2003
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
12. neděle v mezidobí
Hledaný citát: 2Kor 5,14-17 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Job 38,1.8-11
; 2 Kor 5,14-17
; Mk 4,35-41
Datum: 22. 6. 2003
Jobova zvěst a Bultmann
Hospodin odpověděl Jobovi z bouře, neb se od svého všemocného kolegy z Ameriky poučil, že pádné slovo bez patřičného mediálního orámování mnoho nezmůže. Přitom řekl mnoho zastaralého, mnoho neplatného a mnoho zajímavého. Pochybujícího Joba musel pracně přesvědčovat o své všemohoucnosti, kterou u téhož podrylo trvalé a jím zcela nezaviněné utrpení. Vyvolal ho satan, který s Bohem uzavřel sázku, že toho zbožného Joba dostane. Hospodin předal věc k vyřízení, asi potřebuje na věčnosti trochu vzrušení: "Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj." (Job 1,12
A nyní k nezdárné moderně. Vědou odchovaný současník se podívá vzhůru a myslí na problémy s ozónovou dírou, kterou si sám způsobil; nebo na globální oteplování, které si pravděpodobně také sám způsobil, ale nechce se k němu znát. Pak se podívá pod nohy a myslí na pohyb tektonických desek, které způsobují zemětřesení, a zajímá se, kdy se konečně provede vrt do sialového pláště, abychom se podívali, jak to k čertu tam dole u čertů vypadá. "Bůh už nám nedělá ostudu, stali jsme se pány svých osudů," zpívají Plastici v jedné ze svých známých písní. Církev, zejména katolická, má ve věku vědy problémy. Při potopě kosmologické lodi musí Boha stěhovat do stále vyšších pater, dnes už do údobí před velkým třeskem ("Big Bang"). Proto se snažila preventivně potlačovat všechny nebezpečné myšlenky, které by mohly vést k novému kosmologickému obrazu světa. Moci a vlivu k tomu měla dost a dost. Čili: nepotlačovala vědu, jak se dnes mnozí mylně domnívají. Inkvizice dovolila Galileimu, aby hlásal heliocentrismus jako hypotézu, což bylo dokonce přiměřené tehdejšímu stavu Galileiho vědeckých důkazů. Nechtěla však, aby svou teorii hlásal jako fakt, protože pak by padl obraz světa, který udržoval lidi v kostele a faráře v dobrém bydle za vynaložení minimální duševní námahy. Giordano Bruno byl upálen hned, protože své vědecké teorie prodával v kosmologickém balení pantheismu renesance, která se opírala o matematickou harmonii kosmu. Jenže myšlení se nezastaví a symbolické, spekulativní vidění kosmu padlo. Nyní vládne kauzální obraz světa, kde pro Boha není místo. Pak jsme za všechno odpovědní a musíme se modlit znova. Například aby Američané konečně vzali rozum do hrsti a podepsali protokoly o životním prostředí, nebo nezdární pozemšťané - tedy všichni, nejen ti, kteří za to můžou - dopadnou jako český smažák na rozpálené pánvi. Ale to bodré spotřebitele z bohatého Severu netrápí. Co bude za sto let, toho se jistě nedožijem. O pozemské smetiště, které po nás zbude, ať se starají naši pilní potomci. My si musíme trochu užít, než se kauzálně rozplyneme.
Nedůvěra konzervativně myslící církve k novým obrazům světa má jisté oprávnění. Problematičnost mnohých obrazů světa si uvědomují všichni, kterým zbylo trochu zdravého rozumu. Dnes je celkem vuřt, co si církev o kosmologické podobě světa myslí. Tedy přinejmenším laikům je to jedno. Církev nemůže nikoho upálit, a pokud interně doporučuje svým klerikům, řeholníkům a řeholnicím, co si mají myslet o tom či onom, jde v globálu o zcela okrajovou záležitost. Navíc se téměř nikdy nevyjadřuje k vědeckým objevům, a pokud ano, tak spíše z morálního hlediska - například v debatě o lidském klonování. Nebo bere na milost Hobity ve filmové mytologii Pána prstenů. Problém je jinde a dobře ho viděl evangelický teolog Rudolf Bultmann (1884-1976), jeden z největších exegetů XX. století a první moderní obhájce existenciálně pojaté víry. V Marburgu četl svého kolegu Heideggera a to ho přivedlo na nové myšlenky. Ještě že byl evangelík. V této době potřebovali katoličtí filosofové obalení v řeholním rouchu speciální potvrzení, aby mohli studovat Kanta, který zemřel jeden a půl století předtím. Ale osvícená katolická inkvizice tehdy věděla, že Kant opravdu potřebný je, a tato povolení církevním specialistům vskutku vydávala. Přinejmenším tak nám to tvrdí ještě žijící profesorští pamětníci těchto zašlých časů.
Takže zpět k Bultmannovi, když jsem se do toho Joba dal. Tento pán, který nepotřeboval inkviziční povolení ke studiu kolegy Heideggera, neb byl protestant, razil termín "demytologizace". Nedorozumění kolem tohoto slova bylo dost a dost, a to nejen na katolické straně jeho odpůrců, ale i ve vlastním táboře, například kolem strážců svatého teologického grálu opatrovaného konkurenčním teologem jménem Karel Barth. Bultman správně viděl, že se bez obrazů Boha prostě neobejdeme, stejně jako bez ontologicky pojaté fakticity. Ale to je heideggerovská písnička z nesrozumitelného spisu známého pod názvem Bytí a čas (1927). Fakticky jde o to, že když fakticky žijeme, tak fakticky vždy fabrikujeme nějaké představy o Bohu. Některé kanonizujeme dogmaticky, jiné používáme při kázáních, ale nekanonicky, jiné při internetových kázáních, která jsou na hranici únosného, jiné už raději pouze soukromně. Tyto představy postupně odkládáme jako dětský šatník, protože přijímáme nové obrazy a vysvětlení, dnes motivované spíše vědeckým obrazem světa. A kdo nepřemýšlí a má slabou fantazii a nulovou odvahu, tak se drží toho starého a vyzkoušeného, co je Bibli. A protože Bible nelže, tak má vždycky pravdu. Stejně jako dnešní kosmologická přednáška Nejvyššího a Neomylného. Provedli jsme její demytologizaci v duchu Bultmannovy teologie. To jest, ukázali jsme na existenciální smysl této story v duchu dnešních problémů. I když to není vždy dovoleno, je to nutné přinejmenším čas od času provést. Církev odsoudila Galileiho a upálila Giordana Bruna. Ale na druhé straně také pomohla zastavit čarodějnické procesy, kterým věřilo 99 % evropského obyvatelstva, zbožné evangelíky a mnohé bezzbožné osvícence nevyjímaje. Poslední evropská čarodejnice byla upálena tuším v protestantské části Švýcarka ke konci 18. století. Proto se raději stavím na stranu lidí, jako byl německý jezuita Friedrich Spee (1591-1635). Protože byl zbožný syn církve, tak na existenci zlých mocností věřil a při mučení nepřeberného množství čarodějnic a těch několika málo čarodějů asistoval jako jejich zpovědník. Protože však přemýšlel, nebyl ideologicky zblblý, tak také poznal, že jde o gigantickou lež a musí se s ní skoncovat. Protože však byl také opatrný a chtěl se dožít dlouhého věku, tak svou kritiku čarodějných procesů vydal pod cizím jménem v jednom evangelickém nakladatelství. Inu je to všechno takové, řekl bych, "jezuitské".
Hospodin odpověděl Jobovi z bouře, neb se od svého všemocného kolegy z Ameriky poučil, že pádné slovo bez patřičného mediálního orámování mnoho nezmůže. Přitom řekl mnoho zastaralého, mnoho neplatného a mnoho zajímavého. Pochybujícího Joba musel pracně přesvědčovat o své všemohoucnosti, kterou u téhož podrylo trvalé a jím zcela nezaviněné utrpení. Vyvolal ho satan, který s Bohem uzavřel sázku, že toho zbožného Joba dostane. Hospodin předal věc k vyřízení, asi potřebuje na věčnosti trochu vzrušení: "Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj." (Job 1,12
) Tento úryvek by se jistě dal vyložit zbožněji, ale nemáme čas. Takže zpět k prvnímu čtení. Hospodin přesvědčuje Joba pomocí tehdy moderního, dnes zcela zastaralého kosmologického obrazu. Země je velká placka, kterou drží nad podzemními vodami pouze křehké kamenné sloupy. Stejně tak brání horní stavidlo, aby vody nad nebeskou klenbou nespadly dolů. Všemohoucí si zahrál na nezdárného hrázného jen jednou za život, při potopě: "V šestistém roce života Noeho, sedmnáctý den druhého měsíce, se provalily všechny prameny obrovské propastné tůně a nebeské propusti se otevřely." (Gn 7,11
) Mladík Noe se za svého patriarchálně krátkého života dožil otevření obou stavidel najednou, což nemohlo skončit dobře. Bůh řekl, že nebude podobné věci za svého života dělat: "Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi." (Gn 9,11
). Vžijme se do situace trpícího Joba, který sice se vší zbožností, ale přitom se vší rozhodností zlořečí Hospodinu za den svého narození, stejně jako to jednou udělá prorok Jeremiáš. (Job 3,11
; Jer 20,14
). To byla, řekněme, osobní záležitost v situaci, kdy masové umírání jednotlivců v epidemiích a ve válkách nepřesahovalo rozměr lokálních zpráv. Jiná věc by byla, pokud by Hospodin pohnul kosmickým stavidlem. A to představuje klíčový argument v kosmologické argumentaci Generálního. Boží všemohoucnost se rýsuje na pozadí světového uspořádání, které naprosto závisí na jeho dobré vůli. A takový argument přesvědčí každého. Jsme v symbolickém obrazu světa, který jednoznačně podporuje víru v Boha. Job se podíval na zem a vzpomněl si, že Nejvyšší hlídá spodní závoru a ošetřuje kamenné podpěry pozemské placky. Job se podíval nahoru do modré oblohy a vděčně myslil na zavřenou horní závoru, kterou rez a dobrá nebeská vůle drží v provozuschopném stavu. Ostatní věci, i ty nejtragičtější, jsou proti tomuto dílu naprosto směšné. Bůh je nutný k provozu světa a naopak. Starověký člověk pohlížel na svět spekulativně, ve smyslu latinského slova "speculum". Vesmír nastavuje Bohu zrcadlo, protože ukazuje jeho moc a slávu. A spekulativně založený člověk tuto slávu skrze kosmologický obraz světa také pozoroval: "Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil." (Žalm 8,4
)
A nyní k nezdárné moderně. Vědou odchovaný současník se podívá vzhůru a myslí na problémy s ozónovou dírou, kterou si sám způsobil; nebo na globální oteplování, které si pravděpodobně také sám způsobil, ale nechce se k němu znát. Pak se podívá pod nohy a myslí na pohyb tektonických desek, které způsobují zemětřesení, a zajímá se, kdy se konečně provede vrt do sialového pláště, abychom se podívali, jak to k čertu tam dole u čertů vypadá. "Bůh už nám nedělá ostudu, stali jsme se pány svých osudů," zpívají Plastici v jedné ze svých známých písní. Církev, zejména katolická, má ve věku vědy problémy. Při potopě kosmologické lodi musí Boha stěhovat do stále vyšších pater, dnes už do údobí před velkým třeskem ("Big Bang"). Proto se snažila preventivně potlačovat všechny nebezpečné myšlenky, které by mohly vést k novému kosmologickému obrazu světa. Moci a vlivu k tomu měla dost a dost. Čili: nepotlačovala vědu, jak se dnes mnozí mylně domnívají. Inkvizice dovolila Galileimu, aby hlásal heliocentrismus jako hypotézu, což bylo dokonce přiměřené tehdejšímu stavu Galileiho vědeckých důkazů. Nechtěla však, aby svou teorii hlásal jako fakt, protože pak by padl obraz světa, který udržoval lidi v kostele a faráře v dobrém bydle za vynaložení minimální duševní námahy. Giordano Bruno byl upálen hned, protože své vědecké teorie prodával v kosmologickém balení pantheismu renesance, která se opírala o matematickou harmonii kosmu. Jenže myšlení se nezastaví a symbolické, spekulativní vidění kosmu padlo. Nyní vládne kauzální obraz světa, kde pro Boha není místo. Pak jsme za všechno odpovědní a musíme se modlit znova. Například aby Američané konečně vzali rozum do hrsti a podepsali protokoly o životním prostředí, nebo nezdární pozemšťané - tedy všichni, nejen ti, kteří za to můžou - dopadnou jako český smažák na rozpálené pánvi. Ale to bodré spotřebitele z bohatého Severu netrápí. Co bude za sto let, toho se jistě nedožijem. O pozemské smetiště, které po nás zbude, ať se starají naši pilní potomci. My si musíme trochu užít, než se kauzálně rozplyneme.
Nedůvěra konzervativně myslící církve k novým obrazům světa má jisté oprávnění. Problematičnost mnohých obrazů světa si uvědomují všichni, kterým zbylo trochu zdravého rozumu. Dnes je celkem vuřt, co si církev o kosmologické podobě světa myslí. Tedy přinejmenším laikům je to jedno. Církev nemůže nikoho upálit, a pokud interně doporučuje svým klerikům, řeholníkům a řeholnicím, co si mají myslet o tom či onom, jde v globálu o zcela okrajovou záležitost. Navíc se téměř nikdy nevyjadřuje k vědeckým objevům, a pokud ano, tak spíše z morálního hlediska - například v debatě o lidském klonování. Nebo bere na milost Hobity ve filmové mytologii Pána prstenů. Problém je jinde a dobře ho viděl evangelický teolog Rudolf Bultmann (1884-1976), jeden z největších exegetů XX. století a první moderní obhájce existenciálně pojaté víry. V Marburgu četl svého kolegu Heideggera a to ho přivedlo na nové myšlenky. Ještě že byl evangelík. V této době potřebovali katoličtí filosofové obalení v řeholním rouchu speciální potvrzení, aby mohli studovat Kanta, který zemřel jeden a půl století předtím. Ale osvícená katolická inkvizice tehdy věděla, že Kant opravdu potřebný je, a tato povolení církevním specialistům vskutku vydávala. Přinejmenším tak nám to tvrdí ještě žijící profesorští pamětníci těchto zašlých časů.
Takže zpět k Bultmannovi, když jsem se do toho Joba dal. Tento pán, který nepotřeboval inkviziční povolení ke studiu kolegy Heideggera, neb byl protestant, razil termín "demytologizace". Nedorozumění kolem tohoto slova bylo dost a dost, a to nejen na katolické straně jeho odpůrců, ale i ve vlastním táboře, například kolem strážců svatého teologického grálu opatrovaného konkurenčním teologem jménem Karel Barth. Bultman správně viděl, že se bez obrazů Boha prostě neobejdeme, stejně jako bez ontologicky pojaté fakticity. Ale to je heideggerovská písnička z nesrozumitelného spisu známého pod názvem Bytí a čas (1927). Fakticky jde o to, že když fakticky žijeme, tak fakticky vždy fabrikujeme nějaké představy o Bohu. Některé kanonizujeme dogmaticky, jiné používáme při kázáních, ale nekanonicky, jiné při internetových kázáních, která jsou na hranici únosného, jiné už raději pouze soukromně. Tyto představy postupně odkládáme jako dětský šatník, protože přijímáme nové obrazy a vysvětlení, dnes motivované spíše vědeckým obrazem světa. A kdo nepřemýšlí a má slabou fantazii a nulovou odvahu, tak se drží toho starého a vyzkoušeného, co je Bibli. A protože Bible nelže, tak má vždycky pravdu. Stejně jako dnešní kosmologická přednáška Nejvyššího a Neomylného. Provedli jsme její demytologizaci v duchu Bultmannovy teologie. To jest, ukázali jsme na existenciální smysl této story v duchu dnešních problémů. I když to není vždy dovoleno, je to nutné přinejmenším čas od času provést. Církev odsoudila Galileiho a upálila Giordana Bruna. Ale na druhé straně také pomohla zastavit čarodějnické procesy, kterým věřilo 99 % evropského obyvatelstva, zbožné evangelíky a mnohé bezzbožné osvícence nevyjímaje. Poslední evropská čarodejnice byla upálena tuším v protestantské části Švýcarka ke konci 18. století. Proto se raději stavím na stranu lidí, jako byl německý jezuita Friedrich Spee (1591-1635). Protože byl zbožný syn církve, tak na existenci zlých mocností věřil a při mučení nepřeberného množství čarodějnic a těch několika málo čarodějů asistoval jako jejich zpovědník. Protože však přemýšlel, nebyl ideologicky zblblý, tak také poznal, že jde o gigantickou lež a musí se s ní skoncovat. Protože však byl také opatrný a chtěl se dožít dlouhého věku, tak svou kritiku čarodějných procesů vydal pod cizím jménem v jednom evangelickém nakladatelství. Inu je to všechno takové, řekl bych, "jezuitské".