Království pravdy v exilu

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
Ježíše Krista Krále
Hledaný citát: Sk 1,1-26 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dan 7,13-14; Zj 1,5-8; Jan 18,33b-37
Datum: 23. 11. 2003
Králem v nadoblačné výši

První a druhé čtení nabízí zajímavý kontrast s evangeliem, zejména pokud porovnáme apokalyptickou vizi obou zjevení a civilní průběh Ježíšova procesu. Kniha Daniel popisuje příchod někoho "ve stylu Syna člověka" (hós hiós anthropú). Vzhledem k celkovém apokalyptickému vyznění této centrální kapitoly jde asi o příchod Mesiáše. Ale oslovení "Syn člověka" používal i Hospodin, pokud chtěl titulovat například proroka Ezechiela: "Viděl jsi, synu člověka?" (Ez 8,17) Kristologický výklad se nabízí sám od sebe. Rozdíl mezi nebeským Starcem a přicházejícím Synem člověka není možné přehlédnout. Danielovo proroctví slouží jako rámec úvodu do Skutků apoštolů, kde Ježíš stoupá do nebes přesně podle popsaného scénáře (Sk 1,9). Podobně dramaticky přichází Mesiáš v také Matoušově evangeliu.

Jestli chcete najít podobné pasáže i jinde v Novém zákoně, sáhněte si digitální rukou do Markova evangelia (Mk 13,26) nebo do dnes čtené Knihy zjevení (Zj 1,7; Zj 14,14). Zde všude najdete zmínku o eschatologicky husté oblačnosti, která unese i Syna člověka. Scénář poslední hodiny vesmíru ukazuje efektní nástup Soudce, jehož autoritu nemůže žádný stvořený tvor zpochybnit. Majestátná postava učiní definitivní tečku za nevyrovnanou bilancí mezi dobrem a zlem a předá vše pod vládu Boha Otce. Zde již nemáme nad čím přemýšlet. Zbývá pouze věřit, že tento oblačný fenomén nepřehlédneme, až doopravdy nastane, a že splní všechna očekávání.

Ježíšovo slyšení u Piláta má zcela jiný charakter. Eschatologická rovina v něm není zřejmá na první pohled. Janovo evangelium popisuje normální trestní proces podle římského práva, kdy má obžalovaný právo na veřejné slyšení a na obhajobu. Dvojznačnost království konstatuje Pilát i Ježíš. Římský místodržící vidí krále, který tento titul dostal jako součást obžalovacího spisu. Protože zmíněné titulování naplňuje skutkovou podstatu trestného činu obecného ohrožení s absolutní sazbou, Pilát se snaží věcně zjistit, zda byl skutek doopravdy spáchán. Není východní barbar typu Heroda, který by vraždil při pouhé zmínce o královské konkurenci. Pilát zastupuje civilizovanou velmoc postupující přísně podle práva. Ta okupuje barbarské končiny nikoliv z libovůle, nýbrž proto, aby zde nastolila hodnoty západní civilizace. To není žádná narážka na pax americana nastolený v Iráku, jen muzikantské cvičení v roztomilosti. A zmíněný zločin vskutku spáchán byl, protože Ježíš odpovídá kladně: "Ano, já jsem král." (Jn 18,37). Pak přidává nejasnou větu o tom, že jeho království není z tohoto světa, čímž uvede římského politika do zmatku, a nejen jeho. Určit Ježíšovu domovskou příslušnost není snadná věc a soudce to nedokázal. Jeden mluvil o koze a druhý o voze. Pilát chtěl zjistit, co se vlastně stalo a zda je vznesené obvinění skutkově naplněno. Dobře věděl, že jde o zmanipulovaný proces, jinak by neřekl, že na Ježíšovi nemůže najít žádnou vinu (Jn 18,38). Nazaretský však na svém titulu trvá, i když zcela mění jeho význam. Zde vidíme kladnou roli římského práva. V momentu, kdy Ježíš zduchovňuje své království a převádí jej do nebeského exilu, přestává Piláta zajímat. Z hlediska racionálně a legitimně vedené politiky patří potulný rabi do kategorie neškodných mesiášských blouznivců. Pokud nesahají k násilí, pak patří pod náboženskou autoritu židovské velerady. Ta však trest smrti vynést nesmí a zničení tohoto muže potřebuje jako sůl. Proto začíná hlasem podplacených našeptávačů v lidu další kolo smrtelného zápasu. V politice se počítá, hlasy, vliv i peníze. To dobře věděl reálně uvažující velekněz Kaifáš.

Stejně reálně uvažuje nakonec i Pilát. Je lépe, aby zahynul jeden, než aby došlo ke vzpouře v Jeruzalémě uprostřed hlavních svátků, kdy je město nacpané poutníky, kteří s neutuchající náboženskou vášní nenávidí okupanty. Římané tu civilizační práci přece nedělají pro sebe, ale pro blaho zdejších domorodců a celého lidstva. Pilát civilizuje a přitom počítá kolaterální škody. Při povstání by zahynuli mnozí a mezi nimi i legionáři. Jejich cenu pro udržení světového římského míru v boji proti židovskému terorismu nelze vyčíslit. A pak že se dějiny nikdy neopakují. Je politika svinstvo? Není, protože reálná politika hodná toho jména nenechá nikdy situaci dojít tak daleko, aby toto či podobné, zločinem zavánějící rozhodování, přišlo na pořad jednání. Morální politika občas musí umět kalkulovat se smrtí, například ve výdajích na zdravotnictví. Amorální politika postavená mimo dobro a zlo však chladně kalkuluje s vraždou jako postranní škodou, což předvedl jak Pilát tak velerada. Začínající dialog mezi Pilátem a Ježíšem ukazuje na dvojznačnost Božího království a jeho korunovaného šéfa. Politika se od něj distancuje, tedy střízlivě a věcně vedená politika, která nehazarduje s křesťanským obsahem. Král zůstává bezmocný podle slov evangelia.

Politika naopak boj o moc potřebuje jako sůl, protože tvoří podstatu toho, čím je. Po oddělení zpolitizovaných lidovců a reálně-politických jinověrců od věci Království zůstává Ježíšův apel na ty, kteří jsou z pravdy a mají slyšet její hlas. Většina lidstva je k tomuto bodu hluchá, a těch slyšících není mnoho. Janova komunita to věděla lépe než ostatní.

Vraťme se k paradoxu Království. Pobouřený lidový křesťan mi namítne, že nemám být demagogický, jak je tomu na naší politické scéně již desetiletým zvykem. Ježíš přece obhajuje svůj mesiášský titul zde na zemi, dokonce v dialogu s vládnoucí politickou mocí. Nehalí se do nebeské oblačnosti prvního a druhého čtení, ale do hávu obviněného. Tím ukazuje svou občanskou připravenost diskutovat o svém mesiášství s kýmkoliv, kdo ho zrovna obviní. Inu je to tak. Ale stále platí bod číslo jedna, tedy hlas pravdy: "Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas." (Jn 18,37) A zde mají politikové rezervy, i ti lidovečtí, jejich nového předsedu, pana Kalouska, nevyjímaje. Zde máme totiž všichni rezervy, protože jde o věc Království, které podle citace není z tohoto světa. Kdyby bylo, pak Ježíš bojuje o moc a jeho služebníci s ním. Pak reálně a mocensky kalkuluje, kolik voličů, prostředků a vojáků potřebuje na svou obhajobu. A jak vysoké kolaterální škody si přitom může beztrestně dovolit. Ale Ježíš před Pilátem mlčel (Jn 19,9; Mk 15,5). Co mluví v tomto mlčení? Co máme vlastně slyšet, když Ježíš mluví o svém království a mlčí před reprezentantem mocenské instituce, který mu hrozí justiční vraždou? Zde začíná eschatologické tajemství a politická záhada. Za sebe bych řekl, že máme vnímat jednak celkovou výzvu situace, v níž proces probíhal, a zejména osobu, o kterou běží. Tu mocenská politika nemůže vidět, protože vidí jen bezmocného a dokonce obžalovaného. Zda je viněn právem nebo neprávem, to ukáže nestranný, nebo v tomto případě zmanipulovaný proces. My máme vidět a vnímat něco jiného, než zpolitizovaným právem posedlý Pilát, biblickými citáty posedlí náboženští vůdcové a nemyslící lid, který chtěl jako vždy chléb a hry, tedy podívanou na zajímavé ukřižování. Pak ale musíme vystoupit z řady lidové i lidovecké. Musíme se podívat na tohoto zajímavého krále jinýma očima, než očima přísného soudce, mocí a úplatky zaujatého politika, egocentrického internetového kazatele či fanatického náboženského vůdce připraveného vraždit pod pláštěm Mojžíšova zákona. Království a jeho ukřižovaný herold potřebují oči víry a vytříbený sluch pro nebeskou zvukovou frekvenci.