Schizofrenický křest Páně
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
Křest Páně
Hledaný citát: Mt 11,2-11 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mk 1,6b-11
Datum: 12. 1. 2003
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
Křest Páně
Hledaný citát: Mt 11,2-11 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mk 1,6b-11
Datum: 12. 1. 2003
Zdraví schizofrenici nepotřebují lékaře
Na schizofrenickou stopu dnešního svátku uvádí řecké slovesné participium „schidzomenús“, kterým evangelium podle Marka popisuje Ježíšovo vidění „roztržených“ nebes (Mk 1,10
Nejen okolnosti Ježíšova křtu vynikají schizofreničností, ale i samotná evangelia. Jejich rozporuplné svědectví ukazuje na různorodé úmysly pisatelů. Marek potřebuje tajné zjevení Boží slávy pro svou teorii skrytého a trpícího Mesiáše, který postupně odhaluje svou totožnost a úplně se dává poznat až na kříži. Plnost božství vidí na začátku své dráhy zcela sám, bez diváků. I Matouš zřejmě potřebuje skrýt křtěncovu nebeskou identitu, alespoň na začátku. Jeho koncepce Ježíše jako nového a výkonnějšího Mojžíše se výslovně ukazuje až při Horském kázaní a poté v následném působení Nazaretského. Lukáš ví o Ježíšově božském původu všechno a hned, což dosvědčují okolnosti Ježíšova narození. Pak nemusí okolo křtu dělat žádné tajnosti a bezostyšně předvádí nadpřirozené jevy pro všechny diváky. Janova komunita potřebuje zdůraznit roli Jana Křtitele, jelikož se pravděpodobně skládala z Janových učedníků. Proto dosvědčuje božství Nazaretského prorok osobně a už nikdo jiný. Schizofrenická symfonie čtyř odlišných koncepcí Ježíšova křtu ukazuje na různorodost podání, které prvotní událost popisují.
Ale třeba nejde o úplnou náhodu, vždyť evangelia jsou inspirována Duchem pravdy. Třeba byl i Ježíš schizofrenický. Skrytě od samého začátku a veřejně od svého kontroverzního působení. Ne každý je zároveň bohem a člověkem, i když to někteří o sobě čas od času tvrdí. Na psychiatriích se vyskytuje Božích synů či dcer poměrně hodně. Mesiáši z Nazareta tuto historku věří asi dvě miliardy křesťanů, což není tak málo. Tajemné soužití lidství a božství se poprvé ukazuje při křtu v řece Jordánu. Nenápadný poutník se stává subjektem Boží slávy, která není viditelná pro všechny. Proto podávají evangelia tak nejednotné svědectví o komentované události. Křest odpovídá na důležitou otázku po Ježíšově identitě. Hned na začátku jeho působení se dozvídáme, „kdo“ Ježíš je. Všechna čtyři evangelia obsahují výpověď o Božím synovství ve stylu „Ty jsi můj milovaný syn“ (Mk 1,11
Ale během Ježíšova veřejného působení to zdaleka nebylo tak jasné. První komunita věřících kolem zajímavého rabiho z Galileje přijala za jedno z kritérií pravosti jeho mesiášského poslání fakt, že Ježíš naplnil beze zbytku dávná proroctví o Mesiáši. Třeba to, které dnes čteme v dnešním prvním čtení z proroka Izaiáše o totožnosti a činnosti Božího služebníka. Liturgická komise nelepila text prvního čtení zcela náhodně (její chmurný pokus můžete vidět zde). První část citované pasáže výslovně cituje Matoušovo evangelium jako doklad o pravosti Ježíšova poslání (Mt 12,18-21
Také naše osobní schizofrenie vzhledem k Ježíšově osobnosti trvá. Představuje zápas mezi vírou a nevěrou. Trval za Ježíšových časů a potrvá za všech časů až do konce světa. Ani nebesa roztržená bleskem či Ježíšovým křtem na tom mnoho nezmění. Jednak to mimo Ježíše a Bibli málokdo viděl a jednak tento kosmicky či mytologicky vzácný jev nemůže odstranit trvalou možnost nevěry, s níž se potýká každý a každá z nás. A kdo tvrdí, že pochybnost nemá, tak není věřící v biblickém slova smyslu. Stává se opravdovým schizofrenikem. Na jednu stranu plně prožívá své totální přesvědčení o Bohu a na druhé straně odmítá jakoukoliv známku Boží slabosti, kterou v sobě odhaluje. Ale Bůh slabý byl, jinak by neumřel na kříži s výkřikem poslední pochybnosti: “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil!” (Mk 15,34
Na schizofrenickou stopu dnešního svátku uvádí řecké slovesné participium „schidzomenús“, kterým evangelium podle Marka popisuje Ježíšovo vidění „roztržených“ nebes (Mk 1,10
). Volnější, ale co
do smyslu odpovídající překlad se vyhýbá spornému lékařskému termínu a opěvuje
„otevřená nebesa“. Moderní metafora úředních hodin připomíná obecnou zkušenost
nebes jako pomalého úřadu se starším osazenstvem. Pracuje pod diktátem
věčnosti. Jeho dobromyslný kvardián známý pod jménem svatý Petr stojí znuděn u
vrátnice a cinká nebeskými klíči. Svět se změnil. Původní zkušenost rozervaných
nebes zná každý vysokohorský turista, který se osaměle krčí ve svém bivaku,
počítá údery blesků rozčesávajících temnotu noci a přemýšlí, zda chatrné
ukotvení vydrží nápor horské bouře. Může přitom meditovat o dva a půl tisíce let
starém aforismu filosofa Héraklita: „Blesk řídí kosmos“ (Fragment 64),
ale také nemusí, pokud není filosof. Blesk sice spojí nebe se zemí, roztrhne
mytickou závoru mezi oběma sférami, ale takovému spojení je lépe se vyhnout. To
je původní zkušenost božského. Ale ani normální smrtelník nebude nijak ošizen,
pokud se zamyslí nad výzvou, kterou schizoidní vidění nebes sděluje. Na popisu
celé scény totiž tkví znak určité nenormálnosti. Autor Markova evangelia
neříká, že on sám či někdo jiný pozoroval při Ježíšově křtu nějaké paranormální
jevy. Text výslovně praví, že pouze Ježíš viděl popsané znaky teofanie, Božího
zjevení. Rozevřená nebesa a Duch v podobě přistávající holubice nebyly určeny
širší divácké obci. Pokud by za mnou někdo po normálním křtu v kostele přišel s
podobnou historkou, poslal bych ho okamžitě domů, aby si z evidentního
přepracování alespoň v neděli odpočinul. Pokud ovšem nepracuje v nějakém
supermarketu. A jestliže by navíc tvrdil, že to neviděl on, ale pouze a jedině
křtěnec, pak patří on i celá výpověď na psychiatrii. Ve shodě s Markem,
čili podobně patologicky postupuje i Matoušovo evangelium, kde také jedině
Ježíš vidí znamení Boží přítomnosti (Mt 3,16
). Lukáš je už opatrnější. Prý byl lékařem a pravděpodobně
neměl zalíbení v excentrických duševních projevech. Jeho popis Ježíšova křtu
vyniká objektivitou. Evangelista neříká výslovně, kdo všechno znamení viděl.
Ale z celkového popisu je zřejmé, že je pozorovali všichni dotyční diváci (Lk 3,21-22
). Jan volí zlatou střední cestu mezi normalitou a schizofrenií.
Svědectví o neviditelné části Ježíšova křtu podává pouze Jan Křtitel, který vše
viděl přísně individuálně. Zato vůbec nevíme, zda něco zpozoroval samotný
křtěnec. Janovo evangelium dosvědčuje teofanii jako znak pravosti Ježíšova
původu a poslání: Nazaretský je Božím synem (Jn 1,32
).
Nejen okolnosti Ježíšova křtu vynikají schizofreničností, ale i samotná evangelia. Jejich rozporuplné svědectví ukazuje na různorodé úmysly pisatelů. Marek potřebuje tajné zjevení Boží slávy pro svou teorii skrytého a trpícího Mesiáše, který postupně odhaluje svou totožnost a úplně se dává poznat až na kříži. Plnost božství vidí na začátku své dráhy zcela sám, bez diváků. I Matouš zřejmě potřebuje skrýt křtěncovu nebeskou identitu, alespoň na začátku. Jeho koncepce Ježíše jako nového a výkonnějšího Mojžíše se výslovně ukazuje až při Horském kázaní a poté v následném působení Nazaretského. Lukáš ví o Ježíšově božském původu všechno a hned, což dosvědčují okolnosti Ježíšova narození. Pak nemusí okolo křtu dělat žádné tajnosti a bezostyšně předvádí nadpřirozené jevy pro všechny diváky. Janova komunita potřebuje zdůraznit roli Jana Křtitele, jelikož se pravděpodobně skládala z Janových učedníků. Proto dosvědčuje božství Nazaretského prorok osobně a už nikdo jiný. Schizofrenická symfonie čtyř odlišných koncepcí Ježíšova křtu ukazuje na různorodost podání, které prvotní událost popisují.
Ale třeba nejde o úplnou náhodu, vždyť evangelia jsou inspirována Duchem pravdy. Třeba byl i Ježíš schizofrenický. Skrytě od samého začátku a veřejně od svého kontroverzního působení. Ne každý je zároveň bohem a člověkem, i když to někteří o sobě čas od času tvrdí. Na psychiatriích se vyskytuje Božích synů či dcer poměrně hodně. Mesiáši z Nazareta tuto historku věří asi dvě miliardy křesťanů, což není tak málo. Tajemné soužití lidství a božství se poprvé ukazuje při křtu v řece Jordánu. Nenápadný poutník se stává subjektem Boží slávy, která není viditelná pro všechny. Proto podávají evangelia tak nejednotné svědectví o komentované události. Křest odpovídá na důležitou otázku po Ježíšově identitě. Hned na začátku jeho působení se dozvídáme, „kdo“ Ježíš je. Všechna čtyři evangelia obsahují výpověď o Božím synovství ve stylu „Ty jsi můj milovaný syn“ (Mk 1,11
). Ale to ví
evangelisté zpětně a nikoliv ihned. Své dojmy sepisují – pokud vůbec psali či
redigovali osobně nějaká vyprávění – až po mnoha letech. Rozhodujícím kritériem
rozpoznávání fascinující osobnosti z Galileje zůstává samotné Ježíšovo
působení, což potvrzuje i letniční kázání apoštola Petra. Zcela specifická činnost
pozorovaná všemi lidmi přináší odpověď na otázku po Ježíšově identitě. Na ni se
ptají nejen Janovi učedníci („Jsi ten, který má přijít?“ Mt 11,2
), ale i
farizeové („Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi‑li Mesiáš, řekni
nám to otevřeně!“ Jn 10,24
). Apoštol Petr ve svém kázání o Letnicích, z
něhož cituje druhé čtení, již nepochybuje a naplno říká, že Nazaretský je oním
očekávaným Mesiášem. Dělal přesně to, co se od něho po křtu očekávalo.
Ale během Ježíšova veřejného působení to zdaleka nebylo tak jasné. První komunita věřících kolem zajímavého rabiho z Galileje přijala za jedno z kritérií pravosti jeho mesiášského poslání fakt, že Ježíš naplnil beze zbytku dávná proroctví o Mesiáši. Třeba to, které dnes čteme v dnešním prvním čtení z proroka Izaiáše o totožnosti a činnosti Božího služebníka. Liturgická komise nelepila text prvního čtení zcela náhodně (její chmurný pokus můžete vidět zde). První část citované pasáže výslovně cituje Matoušovo evangelium jako doklad o pravosti Ježíšova poslání (Mt 12,18-21
). Ale to
si myslel on sám, několik žen a skupinka jeho učedníků. Schizofrenie kolem
osoby Božího syna dosáhla celonárodních rozměrů. Teprve osudové rozhodnutí
velerady ukončilo vleklý spor o Boží synovství či otcovství. Zmizí-li hlavní
aktér, bude po problémech. Vzhledem k daným okolnostem se toto řešení
zdálo racionální a bylo prakticky proveditelné. Národní vůdci nemilovali
nenormální situace a ovládali kupecké počty: „Je lépe, aby zemřel jeden člověk,
než celý národ.“ (viz Jn 18,14
). Politicky smýšlející velerada jednala
v logice schizofrenické situace nastolené dějinami. Buď riziko
protiřímského povstání pod novým Mesiášem nebo nenáviděný pax romana bez
Mesiáše. Nutno říci, že jejich počty vydržely ještě dvě generace, až do
celonárodní vzpoury v roce 66. Židovských Mesiášů bylo popraveno několik
za sebou, například nějaký Theudas či Juda Galilejský (Sk 5,36-37
). Mír
pod bratrskou pomocí světové velmoci něco stojí, to přece ví každý.
Také naše osobní schizofrenie vzhledem k Ježíšově osobnosti trvá. Představuje zápas mezi vírou a nevěrou. Trval za Ježíšových časů a potrvá za všech časů až do konce světa. Ani nebesa roztržená bleskem či Ježíšovým křtem na tom mnoho nezmění. Jednak to mimo Ježíše a Bibli málokdo viděl a jednak tento kosmicky či mytologicky vzácný jev nemůže odstranit trvalou možnost nevěry, s níž se potýká každý a každá z nás. A kdo tvrdí, že pochybnost nemá, tak není věřící v biblickém slova smyslu. Stává se opravdovým schizofrenikem. Na jednu stranu plně prožívá své totální přesvědčení o Bohu a na druhé straně odmítá jakoukoliv známku Boží slabosti, kterou v sobě odhaluje. Ale Bůh slabý byl, jinak by neumřel na kříži s výkřikem poslední pochybnosti: “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil!” (Mk 15,34
) Je-li opravdový
Bůh lidsky zranitelný, pak jen nenormální náboženský fanatik může předstírat,
že je božsky silný. Před podobnou zkázou rozumu a víry aby nás Pán při zdravém
fištrónu zachovati ráčil. Jedna nepochybující parta schizofrenických Božích
bojovníků plně zaměstnává od 11. září 2001 půl zeměkoule. Vyznačují se neochvějnou
jistotou týkající se Boha, vlastní smrti a zabíjení druhých.