Nadějná naděje

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru www.umlaufoviny.com
6. neděle velikonoční
Hledaný citát: Sk 8,5-8.14-17 - nalezené výskyty: 1 - 2 - 3 - 4 - zrušit hledání
Téma: Sk 8,5-8.14-17 (najít další); 1 Petr 3,15-18; Jan 14,15-21
Datum: 1. 5. 2005
Máme se umět obhájit

Filip přišel do hlavního samařského města a hlásal tam Krista (Sk 8,5 (najít předchozí, další)). To by samo o sobě nebylo nic divného. Totéž dnes dělá spousta lidí, dokonce i za slušné či neslušné peníze. Filip provozoval i zázraky, proto na něj lidé dávali pozor. I já dávám pozor, když mi někdo říká, že jezdí do Lurd či do Medjugorje, kde se prý dějí zázračná uzdravení a mnohé jiné věci. Moje osobní víra na těchto zázracích nestojí, takže je mi celkem jedno, zda se v příslušné lokalitě divy dějí nebo nedějí. Ale pozornost to vzbuzuje v každém případě, jinak by do těchto míst nejezdilo tolik zbožných a bezbožných cestovních kanceláří. Takže ani v tomto bodu není Filip nijak ojedinělý, protože zázraky se dějí. To potvrdí každý léta praktikující doktor, který se setkal se spontánním uzdravením, které lékařská věda (zatím) nemůže vysvětlit. Obě známky Filipova působení, tedy hlásání a zázračné uzdravování, samy o sobě nezakládají nic. Dnes mohou pomoci k založení cestovní kanceláře specializované na kořistění z posvátna či k byznysu evangelizačního kazatele kořistícího z mediálního šumu náboženské provenience. Za Filipa se z toho radovalo celé město (Sk 8,8 (najít předchozí, další)). Dnes se z toho raduje příslušný podnikatel a jeho berňák, popřípadě i vděční klienti recipující v pohodlí domova útěšné televizní slovo či přežvýkávající v nepohodlí rozpáleného autobusu vykonaný či nekonaný zázrak, k němuž jistě došlo, popřípadě jistě dojde. O víře to neříká nic, protože nemůže.

To až konfirmace Duchem po přijetí Božího slova ukazuje projev víry. Ta vznikla na místě a pak byla úředně potvrzena náboženským ústředím. Apoštolové přišli po úspěšně vykonané Filipově misii a modlili se, aby zdejší obyvatelé dostali Ducha svatého (Sk 8,15 (najít předchozí)). Ten mezi nimi začal působit novým způsobem, protože jejich víra se stala vírou celé církve, tehdy zcela nepředstíraně katolické. O tento zajímavý moment mi jde. Jistě lze v těchto slovech najít biblický podklad pro svátost biřmování či znamení konfirmace. Zajímá mne však proces, kterým se víra upevňuje. Vzniká z přijetí slova hlásaného apoštoly; pak se projevuje novým způsobem života, zde spojeným s radostí. Proč ne, někdo se radovat musí. Pak se zaraduje i jeruzalémské ústředí a tuto samařskou lokální radost duchovně posvětí a upevní. Tím se kruh uzavře, protože místní víra prožívaná v radosti se stává radostnou vírou celé církve. Duch svatý víru vyvolal a pak ji integroval do celku Božího těla.

Z tohoto hlediska dostává nový smysl i druhé čtení s Listu apoštola Petra, kde se máme obhájit před každým, kdo se ptá po důvodech naší naděje (1 Petr 3,15). Toto biblické úsloví se stalo zaklínadlem moderní fundamentální teologie. Ta si již nedává onen vznešený úkol staré apologetiky, která vysvětlovala katolíkům, proč půjdou protestantští jinověrci do pekla, a proč my zůstaneme doma. Páter Kotalík, slovutný nestor této neobyčejné vědy provozované i na komunisty kontrolovaném litoměřickém semináři, prý končil své nezvratné vývody okřídleným heslem: „A námitky protivníků jsou směšné.“ Moderní fundamentálka se již nesnaží umlčet protivníky. Možná i z toho prozaického důvodu, že to, co říkáme, téměř nikoho nezajímá. Ale máme podávat světu důvody naší naděje - a to by snad někoho ještě zajímat mohlo. Nevím, jestli křesťané v něco kolektivně doufají a z něčeho mají nelíčenou radost. Já sám patřím ke skupině spíše pesimistické, která má radost pouze výjimečně a za okolností lehce dramatických. Rozhodně nedoufáme tak, aby z naší naděje mohli žít i nevěřící sousedi. Nedoufáme totiž katolicky, univerzálně ve smyslu obecně přijatelného projektu dobrého života, který by do sebe zahrnoval moderní výzvy společenské, ekologické, politické a jiné. Proto nejsme ani protestanty, neboť nedovedeme veřejně podat svědectví o této naději (latinsky: protestari). Tím jsme pouhými členy té či oné křesťanské denominace: odvozujeme své jméno (nomen) od Krista a nominálně se hlásíme k naději na věčný život, až se k němu nějak doklepeme. Pak se ale nesmíme divit, že mnozí lidé při vyslovení jména naší náboženské firmy jen nechápavě kroutí hlavou.