Jistá nejistota

Také mnoho kněží přijalo víru (Sk 6,7

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: 5. neděle velikonoční (A) (Bible na neděli) 5. neděle velikonoční (A) (Václav Vacek) 5. neděle velikonoční (A) (Bible na neděli) 5. neděle velikonoční (A) (Václav Vacek) 5. neděle velikonoční (A) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

)

Téma k exegetickému propírání všech tří čtení dává nadpis této úvahy. Citace ze Skutků apoštolů ukazuje množení nejistoty, protože sbor apoštolů se rozhodl k bezprecedentnímu kroku. Pustil částečně z rukou výkonnou a rozhodovací moc nad sborem v Jeruzalémě a přenechal ji někomu jinému, taktéž pověřenému Duchem svatým. To se v dnešní církvi dávno nedělá, protože Duch svatý již vybudoval pevnou a na věčné časy neměnnou strukturu ministerií, do nichž ženatí muži a ženy jako takové nemají přístup. To za prvních časů ještě nebylo, protože apoštolové ženatí byli a Pavel v dopise Římanům nechal pozdravovat zdejší diákonku Foibé. Dnes by v římské církvi skončila nanejvýš jako pastorační asistentka. Takže se raději zaměřme na množení nejistoty. První čtení generuje její nadbytek tím, že ustavuje novou církevní strukturu posvěcenou Duchem, a tudíž autonomně pracující, myslící a jednající. Jistě mi namítnete, že nezávislost na tehdejším církevním vedení až tak divoká nebyla, protože jáhnové byli podřízeni apoštolům, kteří na ně vložili ruce (Sk 6,6

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: 5. neděle velikonoční (A) (Bible na neděli) 5. neděle velikonoční (A) (Václav Vacek) 5. neděle velikonoční (A) (Bible na neděli) 5. neděle velikonoční (A) (Václav Vacek) 5. neděle velikonoční (A) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

). To je pravda, ale to mi vůbec nevadí, protože uznávám hierarchický princip, čili pyramidální rozdělení moci a služby. Pořadí si můžete přehodit, to záleží na názoru a na životních zkušenostech v církvi a s církví. Důležité je, že apoštolové připustili pluralitu zasvěcených služeb a to podle pastoračních potřeb daných v prvotních sborech, kde určitá část věřících, tedy vdovy a nově příchozí, trpěla diskriminací a zneužitím mocenského postavení od „zasloužilých“ židovských rodáků. Tvořivá odpověď na danou situaci rozředila moc vybudováním nového stavu jáhnů. Tím se zneužití moci v centralizovaném systému omezilo. Moc se opět změnila na službu těm nejpotřebnějším, jak to jednou provždy Ježíš chtěl.

Druhé čtení z Listu apoštola Petra mluví podobně, i když v jiné souvislosti. Ježíš byl laik, tedy nekněz. Avšak kněží a představení tento „kámen úhelný“ zavrhli, ale on se stal kvádrem nárožním. Citace Žalmu 118, verše 22, ukazuje, proč se prvotní křesťané obešli bez starozákonní kněžské třídy. Ta zavrhla očekávaného Mesiáše a tím zrušila důvod své vlastní existence. Stejně mluví i List židům, který dokonce nahrazuje Ježíšem i chrám v Jeruzalémě a ruší funkci tamějšího velekněze. Logický závěr je jasný: pak jsme kněží naprosto všichni. Zase jde o pneumatologické množení nejistoty. Když jsme kněžími všichni jako Boží lid, pak nás nemůže kontrolovat nějaká hrstka kněží, notabene starozákonních. Jako novozákonní společenství máme vlastní odpovědnost plynoucí z tohoto stavu. Ta nás vede k vlastnímu jednání v nejistotě daných poměrů, životních okolností a v nám vlastních existenciálních konstelacích. Takové množství kněží se ovládá jen těžko, to může jen Duch svatý. Proto považuje Petrův list tuto strukturu za posvěcenou duchovně, a tím i zásadně.

Nakonec vede k nejistotě a ke hledání i Ježíšova odpověď Filipovi, který chtěl vidět Otce, aby našel víru v Syna. Filipa chápu: nač jít ke kováříčkovi, když to lze vzít přímou cestou ke kováři. Této logice jistě rozumí každý, kdo se alespoň malou chvíli motal v církevním a ve státním aparátu. Ježíš nechává Filipa s jeho pochybnostmi ohledně mistrova hierarchického postavení a moci v nebeském politbyru. Tím opětně množí Filipovu nejistotu, zda je Ježíš opravdu tím, za co se nápadně nenápadně vydává. Filip má věřit alespoň pro skutky, které Ježíš vykonal. Vidíme jasně, že Ježíš dává určitou odpověď na pochybnosti. Ukazuje na to, čím je z hlediska své osobnosti a svého veřejného působení. To je sice hodně, ale jen pro některé. Mnozí by rádi ukončili nejistotu hledání tím, že Ježíš jasně a nedvojznačně ukáže svou nebeskou domácnost a tím i svou moc. Ježíš podobnou taktiku nevolí, protože by zradil svou inkarnaci jako poníženého Božího služebníka. Nechce poroučet a ukazovat svou nebeskou autoritu, ale sloužit a přesvědčovat svým osobním příkladem, tedy svými skutky.

Vykonaný akt moci a autority v církvi zastaví pochybnosti a otázky tím, že se dotyčným zavřou ústa jasnou odpovědí. Ale většinou se tím pochybnost pouze převede na hlubší rovinu, kde působí mnohem skrytěji a destruktivněji. Všechna tři čtení předkládají biblickou odpověď jiného rázu: převedení odpovědnosti směrem dolů (1. čtení); delegace Ducha na Boží lid, který autonomně jedná na místě starozákonních kněží (2. čtení); rezignace na mocenské a autoritativní řešení, které by apoštoly zbavilo možnosti hledat a nalézat (evangelium). Tož tak se množí nejistota proti falešné jistotě plynoucí z nekompromisní autority. Uvidíme, co udělá nový papež Benedikt XVI.