Cesta z Emauz

Cesta tam a zase zpět

Dnešní evangelium dává zásadní námět k zamyšlení nikoliv cestou do Emauz, ale putováním opačným, z Emauz zpět do Jeruzaléma. V tomto městě byl Ježíš sice ukřižován, ale jako židovský vzbouřenec, který se vydával za Mesiáše a tím se stavěl proti císaři. Vlastně žádným Mesiášem nebyl, protože se nenašel nikdo, kdo by to mohl potvrdit. Apoštolové se strachy rozprchli, tělo bylo položeno do hrobu, zbožné ženy si poplakaly, Josef z Arimatie zaplatil pohřeb. Tím byla celá historie ukončena. Pak se přidal jeden pocestný ke zkormouceným učedníkům a celou historii jim vyložil v novém světle. My hned skočíme na konec a víme: „Aha, to byl Ježíš a on vstal z mrtvých, no tak jo, to jistě uvěřili.“ A oni dva učedníci také uvěřili, takže kde je problém?

Problém je ve způsobu, kterým je tato historka popsána. Autor evangelia si dává strašně záležet na tom, aby Ježíš nebyl vidět. Nejprve s nimi jde jako neznámý poutník a nechá si všechno povykládat; pak jim otevře Písmo a vysvětlí jeho smysl vzhledem k Mesiáši; nakonec láme chleba, ale v tento okamžik zmizí. To jest, apoštolové jej sice poznají, ale nemohou jej zadržet. Pak jim nezbývá nic jiného než držet smysl události vzhledem k eucharistii, a hlavně vzhledem k Písmu: "Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?" (Lk 24,32

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: 3. neděle velikonoční (A) (Bible na neděli) 3. neděle velikonoční (A) (Václav Vacek) 3. neděle velikonoční (A) (Bible na neděli) 3. neděle velikonoční (A) (Václav Vacek) 3. neděle velikonoční (A) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

) Ježíše není možno nějak držet – to pak máme v hrsti ideu, přikázání, nauku, princip, zvyky, tradice, podání a nevím co ještě dobrého a nudného. A co tedy dělá církev, když Ježíše drží ve svém dogmatickém objetí? Má ideu, přikázání, nauku, princip, zvyky, tradice, podání a nevím co ještě dobrého a nudného. Vlastně by jej měla následovat typem učedníků, kteří se zvedli a šli zvěstovat do bašty pravověrnosti, že ten mrtvý žije, protože jej osobně „jaksi“ potkali. Apoštolové tomu asi příliš nevěřili. Nejprve jim to vypravovaly ženy, ale jejich svědectví mělo v patriarchální společnosti hodnotu mluvícího papouška; pak s tím přišli ti dva z Emauz. Ale jejich svědectví mělo hodnotu až ve výsledném součtu individuálních zjevení konaných na všechny strany. A to je zajímavé: centrální církev shromážděná tehdy v jednom bytě potřebovala naprosto nejrůznější doklady o zmrtvýchvstání. Jeden by nevytvořil dostatečnou záruku a navíc by si je přivlastnila nějaká skupina jako duchovní monopol.

Cesta z Emauz do náboženského centra pro mne představuje novodobou metaforu náboženského pohybu: něco se děje na periferii našeho zájmu. Tak daleko naše fantazie nesahá, abychom vnímali projev Božího života v nových a pro nás nezvyklých formách. Proto musí být tato zjevení podávána různým způsobem a často, aby se centrální církev probrala ze svého dogmatického spánku, který podle jednoho kapriciózního malíře plodí můry. Pak poznáme zázrak nového života a budeme jej schopni zvěstovat novým a neotřelým jazykem, plným údivu a nadšení. Jenom nevím, jestli se dožiji této poslední fáze; zato vím, že na periferii se zázraky vzkříšení občas dějí.