Výhody časného vstávání

Pozdní vstávání smlouvu zahání

Úryvek prvního čtení uvádí následující verš: "Mojžíš časně ráno vstal a vystoupil na horu Sinaj, jak mu přikázal Hospodin; v ruce měl dvě kamenné desky." (Ex 34,3

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Jeruzalémská bible (pracovní) Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: Slavnost Nejsvětější Trojice (A) (Václav Vacek) Kniha Exodus (Ranní slovo) Výhody časného vstávání (A) (Umlaufoviny)

Čtení je také zmíněno v textech: 18. neděle v mezidobí (A) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

) Pak už to běželo jako na drátkách. Hospodin sestoupil s oblaku a Mojžíš se mu omluvil za to, že v něj vyvolený národ čtyřicet let nevěřil. Hospodin omluvu velkomyslně přijal. Na jejím základě sjednal novou smlouvu, kterou se zavázal vyhnat ze Zaslíbené země všechny ty ošklivé pronárody jako "Emorejce, Kenaance, Chetejce, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce" (Ex 34,11). Navíc Mojžíše důtklivě napomínal, aby se nevázal zbytečnými ohledy k místním domorodcům. Pokud se divíte (jako já), kde se v židovských osadnících bere tolik touhy zabírat naprosto nezákonně půdu místním Palestincům, pak čtete biblické ospravedlnění tohoto postupu. Ortodoxní židovští osadníci se drží smlouvy uzavřené s Hospodinem. Proto jim asi ani příliš nevadí, že jejich fanatický stoupenec zavraždil premiéra Jitzaka Rabina během mírového pochodu (1995). Kdo se postaví proti Bohu a chce mír místo náboženské války za Zaslíbenou zemi, toho Nejvyšší po zásluze potrestá. Zdivočelým kolonistům však uteklo několik detailů. Muslimové věří v jednoho Boha, takže nejde o modloslužebnictví ve stylu původní biblické situace popisující zábor Kanaánu někdy kolem roku 1200 př. Kristem. Navíc je interpretace "Velkého Izraele" o mytické rozloze Davidovy říše velmi sporná záležitost, která má máloco společného s biblickou zvěstí. Text je však z hlediska Trojice zajímavý tím, že jeden Bůh stojí proti mnohým. Ne že by Izraelci v této době byli monoteisté. Zcela samozřejmě viděli všude kolem, že bohů je mnoho. Původní víra vyvoleného národa však spočívala v tom, že jejich Jahve je ze všech bohů nejsilnější. Ti se ukázali jako bytosti trapné až nemožné, protože ony Emorejce, Kenaance, Chetejce, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce nijak neochránili. Jmenované národy vymřely a my o nich víme pouze z archeologických vykopávek. Zato o sporech na okupovaných územích slyšíme denně a na mrtvé z obou stran se můžeme podívat v televizi.

Tím Hospodin dokázal, že existuje. Stal se strážným Bohem jednoho národa na základě smlouvy uzavřené časně zrána Mojžíšem, který stál na fleku s připravenými deskami Smlouvy. Kolemjdoucí Jahve se na ně mrknul, a tím bylo Desatero zpečetěno. Je dobré podívat se na tuto scénu novýma očima. Primárně nešlo o nějaký mravní kodex, jak jej známe ze zpovědního zrcadla a na základě svých vyznání hříchů, které nám otravují život. Život nám otravuje obojí: hříchy i jejich vyznání. Hospodinova existence je zasazena do zápasu o osud národa, který radikálně mění způsob života. Nomádi odkládají své stany, chápou se rádla a stávají se zemědělským národem. Židé se usazují na jednom území stejně jako Maďaři během 9. až 11. století ve střední Evropě. Proto s nimi Hospodin sjednává novou exkluzívní smlouvu na dobytá území vázanou mravním kodexem Desatera.

Osobně se mi podobný důkaz Boží existence velice líbí. Nikoliv pro vyvraždění Emorejců, Kenaanců, Chetejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. Někdy mám měkké srdce a jsem rád, že jsem v době záboru nežil. Jenže tehdy platilo jednoduché pravidlo: chceš-li se usadit, musíš si místní obyvatelstvo podrobit. Slováci by mohli vyprávět o tisíciletém "soužití" s panovačnými Maďary, kteří je v 19. století přivedli na samý okraj národního zániku. A proto jsou dnes masově věřící: katolická církev a různá protestantská vyznání držely na Slovensku povědomí národní identity. Vznik Československa v roce 1918 nebyl primárně spojen s Hospodinem, ale s bojem legií v Rusku a s Masarykovou ideou demokracie. Nebylo nikoho, kdo by smlouvu s procházejícím Hospodinem uzavřel. Tehdejší převážně německá a rakouská katolická hierarchie považovala vznik samostatného českého státu za katastrofu takového rozsahu, že pražský arcibiskup Pavel Huyn po vyhlášení samostatného státu v roce 1918 utekl do zahraničí a ostatní biskupové se raději stáhli do ústraní. Morálně bych jeho čin kvalifikoval jako prvotřídní zbabělost, politicky jako prvotřídní pitomost. Pokud si myslel, že ho husitsky naladění Češi připraví o hlavu, měl tuto poctu mučednictvím ve víře v Krista odhodlaně přijmout. Zato v roce 1938 při obsazení Hitlerem čeští biskupové nikam neutekli a zůstali s trpícím národem. Stejně tak i po roce 1948. Kardinál Beran, arcibiskup pražský, si prožil Terezín, Dachau a pak internaci na různých lágrech až do roku 1963. Teprve v roce 1965 mu vládnoucí komunisté umožnili výjezd do zahraničí bez možnosti návratu. To považuji za přijatelný základ smlouvy s Hospodinem, i když bohužel v době, kdy stát náboženskou smlouvu ke své politické existenci dávno nepotřeboval. Proto je důkaz Boží Trojice jinak přijímán v Čechách a jinak na Slovensku nebo v Polsku. Česká církev si ono osudové ráno roku 1918 nepřivstala a procházející Hospodin už byl fuč. Zato Mojžíš byl na svém místě i s kamenným podpisovým archem, naštěstí pro nás.