Bůh hory a pouště

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru www.umlaufoviny.com
2. neděle postní
Hledaný citát: Mt 17,1-9 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Gn 12,1-4a; 2 Tim 1,8b-10; Mt 17,1-9 (najít další)
Datum: 20. 2. 2005
Splašená mystika

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu (Mt 17,1 (najít předchozí)). Pokud by Ježíš své věrné opravdu vyvedl až na horu Hermon, pak by stoupali na hranici sněhu do výšky 2760 metrů. V dnešním prvním čtení zase dobrotivý Hospodin vyhání Abraháma ze slušného a starobylého města, možná Uruku, do pouště a do nejistoty (Gn 12,1). K přemýšlení se nabízejí dva pohyby. Jeden vede nahoru, kde se omámení apoštolové setkávají s něčím či s někým jako Bůh; druhý pohyb vede do nekonečného prostoru pouště, kde se Bůh skrývá za hlad, za nedostatek vody a za celkovou nejistotou života. V obou případech jde o archetypický pohyb lidské existence, která někam směřuje: buď do mystického vytržení, nebo do napětí života, v němž se v průběhu generací a staletí manifestují Boží záměry v podobě dobře známých dějin spásy.

Mystika ráda pochoduje do kopců a zdolává hory, protože ji vzrušuje řídký vzduch a touží po závratích kvůli nedostatku kyslíku. Proto je mystika v kurzu. Dnešní svět potřebuje okamžité a mimořádné výkony, protože pak se musí vrátit do kanceláře, k počítači, ale v mezičase chce v kantýně a u kafe vyprávět známým napínavé zážitky z dovolené. Když se setkat s Bohem, tak po způsobu apoštolů na hoře Proměnění: výstup, zmatky, výbuch radosti na vrcholu, vytržení, blábol, urovnání situace a následný sestup pod vedením zkušeného vůdce, který má pochopení pro nezkušené cizince. Až jsou všichni v suchu a v bezpečí, pak se to povykládá známým. Což se i stalo, jinak bychom o celém příběhu nic nevěděli. Proměnění je moderní, už od dob Kafkovy povídky Proměna: mystické show na chvíli zruší každodennost, chronicky nudné náboženství dostane ten správný říz, reportéři mají o čem psát a my o čem mluvit. Difúzní a mlhavá spiritualita dneška potřebuje podobné lechtání nervů, stejně jako si platí boháči adrenalinové dovolené. Ježíš předvádějící mystické show je nám srozumitelný: vždyť co by to byl za mistra světa, kdyby to ani jednou neukázal?

Horší je to s odchodem do pouště asi tak na dvě, tři století. Vláčet se po hromadě písku s nulovým výhledem a s chabými vyhlídkami, to nadchne jen na pár dní či týdnů. Navíc není o čem vyprávět, protože trvalý boj o život v prázdnotě pouště je stále stejný a stále stejně únavný. Poušť vykovává charaktery dané střídáním nespočetných generací; stačí se podívat na kmen Tuaregů na Sahaře. Pak ale Bůh neprovozuje žádný spektákl, nemá ho zapotřebí. Lidé vědí sami od sebe, že přežití si nemohou zajistit pouze svým vlastním úsilím, chytrostí a přičinlivostí Musí se spolehnout na nějakou vyšší sílu, která zlo drží v mezích a nedovolí mu definitivně zvítězit. Jejich mystika se drží při zemi stejně jako stádo překvapené písečnou bouří. Většinou jim stačí, že Bůh neškodí, někdy jsou překvapeni, když se zaváže i k něčemu dalšímu. Jejich minimalistická teologie má kumulativní ráz, protože další generace svými zkušenostmi obohacují tvář tohoto neznámého Boha. Pak musí věrně vyprávět a namáhavě interpretovat, nejen explozivně prožívat a nesmyslně blábolit jako v případě mysticky posedlých apoštolů. Výraz „putování s Hospodinem“, úsloví opakované při popisu historek židovských patriarchů Abraháma, Izáka a Jakuba, ukazuje na dlouhé životní období vedené na cestě generací a tím i na cestě k neznámému Bohu. Ten se dává poznat během dlouhého časového úseku, kdy je třeba tápavě, ale trvale interpretovat jeho znamení a mlhavé přísliby.

Podobná činnost dnes není v módě; pod vlivem americké podoby Hospodina, který připomíná svižného manažera všelikých trablů a lapálií, se naše náboženská zkušenost scvrkává na výkřiky žádosti, hrůzy a obdivu. Charismatikové chtějí žít mimo únavnou každodennost, manažeři se chtějí modlit ke svému výkonnému Bohu, televizní evangelizátoři musí mít finance na provoz svých obrovitých fabrik produkujících instantní víru ve vakuovém balení. Všichni tito nadšenci a potřeštěnci věří v Boha fungujícího v mechanismu „příčina – účinek“. Já se přičiním, tj. vylezu s Ježíšem na vysokou horu – a účinek přijde automaticky, protože Nejvyšší činitel je nanejvýš milosrdný, věrný, shovívavý, prostě sympaťák. Je zde věčně, především pro mou spásu, eventuálně i pro spásu nebohých černochů a jiných duší, které mám finančně či modlitbou podpořit, nejlépe obojím. Bůh praotců není součástí tohoto náboženského humbuku. Žije z akumulace náboženské zkušenosti generací, pro něž se prožitý čas neztrácí v poušti, ale přeměňuje na příběh o lidské zkušenosti s Bohem. To není samozřejmé, protože podobné úsilí vyžaduje opačné vlastnosti než ty, které jsem popsal výše. Tyto schopnosti nám chybí, protože náboženství musí mít výsledky – jak jinak by mohlo jednat se státem, tisknout noviny, vést a opravovat fary, spravovat teologickou moudrost za peníze nevěřících daňových poplatníků a dělat mnoho jiných, zcela užitečných věcí? Produkce dober je namáhavá, málo placená a v české kotlině, zejména po vydařené privatizaci, zcela nevděčná práce. Pokud se do ní s vervou pustíme, pak potřebujeme Boha producenta, výbušného borce obaleného oblakem a mluvícího nesrozumitelným jazykem, nejlépe anglickým. Bůh pouště nechá podobné pitomosti zavát písečnou dunou. Není divu, že tento ošklivý a škodlivý Bůh zaujímá poslední příčky v celospolečenském konkurzu na spirituálního supermana.