Pokrytectví kněží

Pokrytectví kněží

První čtení a evangelium z 31. neděle mají jedno společné téma: kritizují církevní hierarchii. Prorok Malachiáš žil v době opětného vybudování chrámu po návratu z babylónského zajetí, asi kolem roku 515 před Kristem. Tehdejší chrámový kult však prokazoval Bohu pochybnou úctu. Prorok to jasně a přísně dává najevo chrámovým kněžím. Potomstvo Léviho vyvolil za služebníky oltáře samotný Jahve. Podle proroka však neberou své závazky vážně, a tím na sebe uvalují Hospodinův hněv. Jahve je připraven proti nim „mrštit kletbu jako z praku“, jak to doslova říká znechucený Malachiáš. V dnešním evangeliu slyšíme z Ježíšových úst podobnou kritiku. Hned v následující části po citovaném úryvku označuje Ježíš své kněžské souputníky za „pokrytce“ a posílá jim své sedmeré „Běda!“ (Mt 23,13-36

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: Památka zesnulých, texty z 31. neděle v mezidobí (A) (Václav Vacek) Pokrytectví kněží (A) (Umlaufoviny)

Čtení je také zmíněno v textech: 2. neděle adventní (B) (Václav Vacek) 1. neděle adventní (B) (Václav Vacek) 31. neděle v mezidobí (A) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

(najít předchozí)). Řecký originál slova „pokrytec“ (hypokrités) naznačuje, že dotyčný skrývá svou identitu pod nějakým převlekem (odvozeno ze slovesa hypo-krýptó). Například herec si nasazuje masku, aby hrál svou divadelní roli. Přesně to dělají farizeové a saduceové. Schovávají se za maskou společenské důležitosti, postavili se do role nepostradatelných. Ježíš shrnuje jejich životní styl stručnými slovy: „Mluví, ale nečiní.“ Pozdější pozorovatelé církevní hierarchie obměnili Ježíšův aforismus na vtipné a mnohovýznamné úsloví: „Kážou vodu, a pijí víno.“ Církevní činovníci Ježíšovy doby hráli významnou společenskou roli, ale podstata jejich služby se vytratila. Není tomu tak trochu i dnes? Co se vlastně myslí pod farizejstvím kněží? Dnešní čtení nás opravňují k tomu, abychom si vážně položili tuto otázku. Může být míněna i jako sebekritika či kritika těch, kdo tento kněžský úřad zastávají. Myslím si, že se jedná o víc než jen o zlořády v církvi. Skandály a pohoršení budou v Kristově církvi až do konce času, což potvrdil svým učedníkům Ježíš (Mt 18,7

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Čtení je také zmíněno v textech: Druhá neděle adventní (A) (Václav Vacek) 11. neděle v mezidobí (C) (Václav Vacek) 4. neděle v mezidobí (A) (Václav Vacek) Pokrytectví kněží (A) (Umlaufoviny)

 ). Církev, putující dějinami, je církví hříšníků a nikoliv oslavených nebeských zástupů. Měli bychom na tuto okolnost pamatovat, když čteme o církevních skandálech všeho druhu. Není jich málo a na mnohé další je zaděláno.

Proč Malachiáš a Ježíš tak vehementně kritizují kněžskou třídu? Řekl bych, že se jedná o otázku autority. Co vlastně autorita je, to není snadné určit. Už staří Římané pravili: „Politická moc (potestas) je v lidu, ale autorita (auctoritas) je v senátu.“ Římský senát byl radou starších. Senátoři nevykonávali přímou politickou moc. Měli za úkol radit magistrátu a římskému lidu, čili tehdejší výkonné moci, při obtížných rozhodováních. Ani ve všemocném Římě nebyla autorita přímo svázána s mocí. Totéž platí pro autoritu i dnes. Ani senát v České republice nemá stejně rozsáhlé pravomoci jako parlament. Jeho pošramocenou pověst věrně potvrzuje totální nezájem voličů. Útočiště senátorů, kteří mají či budou mít na krku trestní stíhání a zoufale potřebují imunitu, či pohodlná sinekura s vysokým platem a společenskou prestiží si sotva zaslouží obecné úcty. Struktura symbolizující autoritu však nebyla vždy tak zprofanovaná. V dřívějších dobách na vesnici měli staří lidé autoritu, i když faktickou práci dělali mladší. V indiánském kmeni staří mužové radí, ale mladí válečníci odpovídají za chod běžných záležitostí.  Moc a autorita jsou odděleny, protože nemají stejnou podstatu.

Co tedy tvoří podstatu autority? Pokud se zahledíme do dnešních čtení, přivedou nás ke spojení s Bohem jako původcem víry. Prorok Malachiáš říká ke chrámovým kněžím: „Porušili jste lévijskou smlouvu, praví Hospodin zástupů.“ Ježíš praví obdobnou věc na adresu svých kněžských současníků: „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte.“ Vzhledem ke kritice kněží bych viděl u Malachiáše a Ježíše tři důležité skutečnosti.

Za prvé.

Oběma reformátorům nejde o to, aby zrušili danou církevní strukturu. Ani Ježíš, ani Malachiáš netvrdí, že kněží jsou příživníci a musí být vyhlazeni z povrchu zemského. Vážnost kněžské služby a její poslání není zlehčeno. Obojí stojí na starozákonní smlouvě Jahveho s jeho lidem. Tato smlouva nemůže být zrušena a platí až do konce času. Toto ovšem ani Malachiáš, ani Ježíš netvrdí o samotném kněžstvu. Jeho trvání a trvání Smlouvy není totéž. Levité jsou důsledkem již dané Smlouvy, nikoliv její původní příčinou. Tou je pouze a jedině Hospodin.

Za druhé.

Jádro kritiky se vztahuje k problematickému způsobu, jakým oficiální představitelé Zákona naplňují Bohem uložené poslání. Boží smlouvu s lidem proměnili ve svou vlastní moc nad lidem. Tím byla podstata smlouvy naprosto zastřena, což přesně odráží řecké sloveso hypokrýptó. Stručně a jednoduše řečeno, starozákonní levité vládli společně s Římany nad celým národem. Chtěli mít moc nad lidem a přitom ztratili autoritu v lidu. To jen potvrzuje římské pojetí autority, která se nesmí zaměnit s mocí. Římský senát nevládl, to byla záležitost magistrátu a občanů. Podobným způsobem přišli hierarchové katolické církve o svou duchovní autoritu po roce 1989. Jménem církve chtěli zabavený majetek a větší vliv ve společnosti. Za pomoci křesťanských politických stran možná získali moc, ale zcela určitě ztratili předlistopadovou autoritu církve.

Za třetí.

Proroci jako Ježíš a Malachiáš obhajují dvojí podstatu autority. Autorita je svou podstatou zakotvena v minulosti. Jahve vyvolil svůj lid, osvobodil jej z moci Egypťanů a na Sinajské poušti s tímto lidem uzavřel smlouvu. Tyto naprosto zásadní historické skutečnosti určují nejen současnost Malachiáše a Ježíše, ale dokonce i neveselou přítomnost dnešního státu Izrael. Minulost volá přítomnost a budoucnost. Zde tkví druhá stránka autority. Smysl oněch „zakládajících činů“ se musí stále znovu aktualizovat v nových generacích. To odráží kontinuita času v římském počítání letopočtu „ab Urbe condita“ či v křesťanském stylu „od narození Krista“. Historie velkých skutků ovlivňuje přítomnost. Současnost přidává nový smysl k již daným základům. Nalezený smysl starého otevírá onu důležitou minulost pro stále novou budoucnost. Tím vybavuje zakládající činy mrtvých velikánů novou autoritou. Jednoduše jde o to, že minulé činy nesou život dalších generací. Nově narození hledají v oněch dávných činech smysl pro svůj vlastní život a někdy jej opravdu nacházejí. Proroci prováděli pro své současníky aktualizaci smyslu Smlouvy stejně pravidelně, jako my provádíme aktualizaci antivirového programu. Za stažení nového smyslu zaplatili životem, my pouze telefonními jednotkami. Pavel ve dnešním druhém čtení provádí podobnou aktualizaci smyslu vzhledem ke Kristovu poselství.

 

V zápasu o povahu Smlouvy se skrývá i jádro biblického konfliktu mezi kněžími a proroky. Kněžská třída byla přímo či nepřímo odpovědná za smrt všech proroků, Ježíše nevyjímaje. Levité si přivlastnili Smlouvu pro sebe. Monopolizovali si její výklad. Přeměnili autoritu Zákona, tedy základ smysluplné existence Izraele, v politickou moc nad lidem. Pak se touto mocí zasadili proti těm, kteří chtěli obnovit autoritu Zákona. Tehdy to byli proroci, pak přišel Ježíš a později třeba církevní reformátoři, jako Jan Hus. Napětí mezi starozákonním kněžstvem a proroky leží i na jiné rovině. Monopol na výklad Zákona vidí minulost, proroci vidí budoucnost. Ježíšovi oponenti používají moc k tomu, aby konzervovali ze Zákona především to, co jejich moc upevňuje. Tím zastírají smysl Božího slova, stávají se pokrytci. Pokrývají smysl Písma vlastním podáním, aby jim nenapršelo do vlastního hnízda. Ježíš a proroci používají svou autoritu (a nikoliv politickou moc) k tomu, aby ukázali nepokrytý smysl Smlouvy. Není krytá ničím jiným než Boží autoritou, tedy zakladatelskými činy Hospodina. V rozkrývání skrytého základu spočívá autorita Božích poslů, tedy moc bezmocných proroků. Starozákonní proroci odstraňují plášť pokrytectví a duchovně se jim to daří. Starozákonní kněží žijící z tohoto pokrytectví se pokoušejí proroky zničit a fyzicky se jim to také daří. To dokazuje Bible a občas i historie Kristovy církve. Otevřená, a tím i nemanipulovatelná budoucnost představuje pro uzavřenou skupinu kontrolující minulost to největší nebezpečí. Bůh však není Bohem mrtvých, ale živých. Proto dnes nežijeme pod mocí levitských kněží, ale z autority proroků. Svou obranou smyslu Zákona otevřeli novou budoucnost. Naopak starozákonní kněžstvo po římském dobytí Jeruzaléma zmizelo, a to nadobro. Levité neexistují ani v dnešním židovství. Rabín spravuje záležitosti sboru a vykládá Zákon, ale není vysvěcen či nějak vydělen od ostatních věřících, jako tomu bylo v případě Léviho nástupců. Proto jsou rabíni normální laikové a nikoliv kněží.

Co říká dnešní čtení katolickým kněžím? Vždyť ti je čtou dnešní neděli ze svých kazatelen a pak na ně mají kázat. Římskokatolickým laikům je stále ještě zakázáno předčítat a komentovat evangelium během bohoslužby. Klérus žije ve stejném nebezpečí jako bývalí levité. Katolická církev se orientuje stále silněji do minulosti, přinejmenším v Evropě. Protože se jen ztuha otevírá budoucnosti, ztrácí stále více na své autoritě. To ukazují výzkumy veřejného mínění v celé Evropě a v její střední a východní části obzvláště. I katoličtí kněží se po vzoru levitů snaží konzervovat svou faktickou moc v církvi. Dělají to samozřejmě úctyhodným způsobem a pouze proto, aby mohli lépe a účinněji sloužit ostatním. Tyto dobré úmysly nelze jen tak přehlédnout a nejsou míněny pouze ironicky. Církev vyžaduje disciplínu, aby mohla přežít jako instituce. To platí ve zcela obecném smyslu pro každé společenství.  V Kristově církvi k tomu patří i hlubší motivy poslušnosti. Kněžská mesaliance s mocí však ničí autoritu církve stejně spolehlivě, jako tomu bylo za Ježíšových časů. Autorita a moc není totéž: čím přibývá jednoho, tím ubývá druhého. Neřekl bych, že se dnes nacházíme na správné straně rovnice. Ale neblahou situaci autority lze změnit. To ukazuje příklad druhého čtení. Pavel získává autoritu podobnou rodičům, protože se obětavě stará o jím založené sbory. Nenárokuje si nad křesťany žádnou moc. Zato požívá všeobecnou úctu, a tím i autoritu. Dokonce ani nevyužívá svého postavení k tomu, aby se nechal živit, jako je tomu dnes zvykem téměř ve všech křesťanských církvích. Mnohé církve u nás stále ještě platí stát, jako tomu bylo za komunistů. Pak lze těžko o nějaké autoritě mluvit.

Jak lze ztracenou autoritu znovu získat? To ukazuje příklad Ježíše a Pavla. Oba otevřeli budoucnost křesťanství novým a definitivním způsobem. I dnes musíme být proroky a svébytně hledat budoucnost církve. Předávaný základ víry, na němž spočívá autorita církve – tedy Kristova oběť na kříži za spásu světa – není anulován, pouze zastřen hypokrizí mnohých křesťanů a kněží zvláště. Ti se starají o svou kněžskou roli, o svoji identitu, o svůj vliv ve farnostech. Zavaleni vlastní důležitostí a svými existenciálními problémy (spojenými například s uloženým celibátem) pak nevidí autoritu Ježíšova činu. Konzervují minulost církve jako instituce a neotvírají budoucnost církve jako spasitelného společenství přinášejícího nový styl a smysl života. Duchovní autorita mizí, protože pouto spojení s ní – tedy tradice Kristovy církve ve vlastním slova smyslu – přestává nést význam a smysl pro současnou generaci. To, co bylo samozřejmě považované za autoritu v minulých generacích, přestalo tuto roli hrát dnes. Úpadek autority může po nějakou dobu nahradit moc, publicita a různé taktické manévry. Konec podobných triků bývá truchlivý.

Jak máme radikálně otevřít budoucnost Nové smlouvy? Musíme jít na kořen věci, jak to naznačuje latinské slovo radix (kořen). V prvním bodu jsme zmínili různost Smlouvy a starozákonního kněžského stavu. Hrozí dnešnímu kněžstvu osud jejich starozákonních kolegů? Ti už neexistují a nikdo toho nelituje. Počet kněžských povolání u nás rozhodně není přehnaný. Že by měl Boží lid ke kněžstvu stejný postoj jako voliči k současnému českému senátu? Jaký má vlastně tato instituce vztah k zakladatelskému činu Tomáše Garriguea Masaryka a jemu podobných občanů před- i poválečných? Asi stejně intenzivní jako zájem voličů o senátní volby. Podobný dotaz míří i na Kristovo společenství. Jak naplňuje oficiální služebnice Pána odkaz neoficiální církve? Jsou kněží dneška stejně angažovaní pro nový smysl existence, jako tomu bylo během fašismu a komunismu, kdy byl ohrožen smysl existence jednotlivce i české státnosti? Kde najdeme zhodnocení smyslu práce dělnických kněží, kteří se angažovali podobným způsobem jako Pavel v dnešním čtení? Co znamená jejich zkušenost pro dnešní katolickou hierarchii? Zde je třeba hledat odpověď na otázku, proč se ztratila autorita katolické církve a českého senátu. Obojí vyrůstá z kořene smysluplných činů, které je nutno stále znovu vykládat a aktualizovat. Jinak přestanou mít autoritu, tedy živnou sílu pro přítomnost. Instituce, které je reprezentují, se pak stanou terčem ironie a pravdivých vtipů. Život nečeká a najde si jiné zdroje smyslu, protože je životně potřebuje. Autorita církve a senátu prostě zmizí a nikdo si toho ani nemusí všimnout. Viditelná moc senátorů a barokní pompa kněžské hierarchie zůstanou a načas překryjí trapnou prázdnotu. I to je skryto ve významu slova hypokrýptó. Zástěrka autority zůstala a pod ní již není nic. Císař je nahý, ale prozatím chodí ve vypůjčených šatech, takže jeho nahota není hned vidět. Tradice musí být živá, stále aktualizovaná. Jinak není autoritou, ale saducejsko-farizejskou mocenskou hrou. S Kristem nás spojují dějiny předešlých generací věřících, kteří svou vyznavačskou praxí ustavili význam Ježíšova poselství. Proto má nová generace plné právo hledat znovu zdroje Kristovy autority pro vlastní život. Snad to budou dělat lépe, tedy radikálněji, než jsme to dělali my. Jejich úloha bude o to těžší, že jsme jim v polistopadové církvi zanechali dosti pochybné dědictví. Zatemnili jsme cestu k základu víry, prohospodařili jsme část autority opatrované předlistopadovými generacemi křesťanů. Kristova či Pavlova autorita a postkomunistické autoritářství církve se snášejí stejně zoufale jako snacha s tchyní.