Ježíš v politice
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
29. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Mt 22,20-26 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Mt 22,21
Datum: 16. 10. 2005
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru web.archive.org
29. neděle v mezidobí
Hledaný citát: Mt 22,20-26 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Mt 22,21
(najít další)
Datum: 16. 10. 2005
Dávejte nejprve císaři, až pak Bohu
Dnešní úryvek z evangelia přikazuje dávat císařovi, co mu patří a totéž činit vzhledem k Bohu. Zajímavé je pořadí dávání: Ježíš začíná císařem a končí Bohem. To bychom od Božího syna nečekali, že? My jsme na tom lépe, protože jsme zbožní, hebrejsky "farizim", česky farizeové. Většinou máme tendenci na císaře, tedy na stát kašlat, a staráme se jen o Boha. Nejvyšší v nebi toho od nás až tak mnoho nechce, protože nepotřebuje ani naše daně ani peněženky. A dobré skutky občas děláme a víru máme téměř od narození, připlavala s křestní vodou. Proč Ježíš začíná císařem, když my začínáme Bohem? Odpovědi jsou dvě: z kontextu nastražené léčky vyplývá, že jej farizeové chtěli obžalovat. Navádění k neplacení daní byl u Římanů čin hodný ukřižování. Přirovnáme-li tento fakt k zákonodárství některých států USA nebo k justici činné během komunistického století či k poměrům v jiných barbarských zemích, kde dosud nebyl zrušen trest smrti, pak bychom řekli, že farizeové chtěli dostat Ježíše na šibenici za vlastizradu. Pud sebezáchovy Ježíše nutil, aby nejprve odrazil podlý a letální útok na svou osobu. Pak se v klidu věnoval náboženským záležitostem. Ale třeba to bylo jinak. Ze závěru Ježíšova života víme, že to byl mimořádně statečný člověk, který Otcovu slávu a pravdu kladl na první místo. Pokud vezmeme za svou tuto pracovní hypotézu, pak pořadí povinností odráží něco zásadního, nejen odpověď na aktuálně danou léčku.
Co znamená "dávat císaři" v perspektivě primární povinnosti, kterou Ježíš cituje jako první úkol a poslání? Odpověď není jednoduchá, protože spojuje dvě věci. Nejprve vystupuje do popředí nárok Božího království, který Ježíš obhajuje vůči komukoliv a čemukoliv. Dané poměry - nelidské či nedostatečně lidské - se měří absolutní mírou lásky a sebeobětování. Už víme, na čem jsme. To jsou přece ony známé evangelijní rady, které sice pan či bratr Kalousek zná, ale podle kterých nedělá politiku lidovců a zcela jistě ne politiku svoji. Ono se totiž podle těchto rad žádná politika dělat nedá. Nemůžete trvale nastavovat tvář na další políček a když dáváte (berete), tak ve správě veřejných věcí nutně počítáte s tím, co dostanete (dáte) nazpět. V politice platí reciprocita závazků, výhod, prebend, a někdy i společné odpovědnosti. Vzhledem k poslednímu bodu bychom museli žít v jiném státě než v Česku - nebo možná i na jiné planetě. Reciprocita a vztah k obecnému zájmu dokazují, že politika je do jisté míry nezávislá na morálce. Nikoliv v obecně známém cynickém smyslu, kdy u nás jeden politik za druhým vehementně popírá své očividné finanční machinace a úplatky. Výzva adresovaná étosu spočívá v tom, že přikazuje obětovat jednotlivce ve jménu celku. Pak velitel hasičů, vojáků a policistů posílá své podřízené tam, kde možná riskují smrt. Morálně na to nikdo nemá právo jako jednotlivec, ale jako zástupce veřejné moci ano. A to není všechno. Už Max Weber si ve svém slavném pojmu "etika odpovědnosti" všiml, že absolutní věrnost absolutnu není v politice tím nejlepším vodítkem. Politik totálního přesvědčení dělá spravedlnost a svět přitom může jít klidně do kytek, protože přece jde o absolutní dobro. Odpovědný politik naopak usiluje o morálně vachrlatý kompromis, aby zvítězilo maximální dosažitelné a udržitelné dobro. Znamená to, že je nemorální? Šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii, všemi vážený pan El Baradej vyznamenaný Nobelovou cenou míru, oponoval jinému politikovi chrastícímu zbraněmi a účelovým lhaním. George Bush táhnoucí proti ose zla nobelovku nedostal, i když proti Sadámovi bojoval přímo z Boží pozice. Mravní závazky vzhledem k obecnému zájmu jsou složité povahy, často stojí v konfliktu s osobními přáními - a někdy je třeba se rozhodovat na hraně osobní integrity. Na toto téma bylo již napsáno všechno možné a česká zkušenost se za posledního půlstoletí obohatila o nesčetné variace konfliktu mezi osobní čestností a obecným zájmem. Klasický příklad: slušný kněz vstoupil do Pacem in terris, opravil kostel a evangelizoval mládež. Jako pacákovi mu to tolerovali, vedlejšího slušného a morálně čistého nepacáka za to popotahovali až k církevnímu tajemníkovi nebo mu dokonce vzali státní souhlas. Pak neudělal na své faře nic, protože skončil tam, kde věřící nebyli, někde v pohraničí. Kdo je bez viny, ať hodí kamenem, kdo má rozum, ať se aspoň zamyslí.
Prvenství veřejného zájmu reprezentovaného císařem znamená pro faktickou existenci křesťana těžkou zkoušku. Má totiž obhájit hodnotu evangelijních rad zde a nyní, ve vlastní dějinně dané existenci. K ní nutně patří i vztah ke světské moci, k jejím a k osobním zájmům, k politickému řádu a neřádu. Ježíš mluví jasně: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu". (Mt 22,21
Dnešní úryvek z evangelia přikazuje dávat císařovi, co mu patří a totéž činit vzhledem k Bohu. Zajímavé je pořadí dávání: Ježíš začíná císařem a končí Bohem. To bychom od Božího syna nečekali, že? My jsme na tom lépe, protože jsme zbožní, hebrejsky "farizim", česky farizeové. Většinou máme tendenci na císaře, tedy na stát kašlat, a staráme se jen o Boha. Nejvyšší v nebi toho od nás až tak mnoho nechce, protože nepotřebuje ani naše daně ani peněženky. A dobré skutky občas děláme a víru máme téměř od narození, připlavala s křestní vodou. Proč Ježíš začíná císařem, když my začínáme Bohem? Odpovědi jsou dvě: z kontextu nastražené léčky vyplývá, že jej farizeové chtěli obžalovat. Navádění k neplacení daní byl u Římanů čin hodný ukřižování. Přirovnáme-li tento fakt k zákonodárství některých států USA nebo k justici činné během komunistického století či k poměrům v jiných barbarských zemích, kde dosud nebyl zrušen trest smrti, pak bychom řekli, že farizeové chtěli dostat Ježíše na šibenici za vlastizradu. Pud sebezáchovy Ježíše nutil, aby nejprve odrazil podlý a letální útok na svou osobu. Pak se v klidu věnoval náboženským záležitostem. Ale třeba to bylo jinak. Ze závěru Ježíšova života víme, že to byl mimořádně statečný člověk, který Otcovu slávu a pravdu kladl na první místo. Pokud vezmeme za svou tuto pracovní hypotézu, pak pořadí povinností odráží něco zásadního, nejen odpověď na aktuálně danou léčku.
Co znamená "dávat císaři" v perspektivě primární povinnosti, kterou Ježíš cituje jako první úkol a poslání? Odpověď není jednoduchá, protože spojuje dvě věci. Nejprve vystupuje do popředí nárok Božího království, který Ježíš obhajuje vůči komukoliv a čemukoliv. Dané poměry - nelidské či nedostatečně lidské - se měří absolutní mírou lásky a sebeobětování. Už víme, na čem jsme. To jsou přece ony známé evangelijní rady, které sice pan či bratr Kalousek zná, ale podle kterých nedělá politiku lidovců a zcela jistě ne politiku svoji. Ono se totiž podle těchto rad žádná politika dělat nedá. Nemůžete trvale nastavovat tvář na další políček a když dáváte (berete), tak ve správě veřejných věcí nutně počítáte s tím, co dostanete (dáte) nazpět. V politice platí reciprocita závazků, výhod, prebend, a někdy i společné odpovědnosti. Vzhledem k poslednímu bodu bychom museli žít v jiném státě než v Česku - nebo možná i na jiné planetě. Reciprocita a vztah k obecnému zájmu dokazují, že politika je do jisté míry nezávislá na morálce. Nikoliv v obecně známém cynickém smyslu, kdy u nás jeden politik za druhým vehementně popírá své očividné finanční machinace a úplatky. Výzva adresovaná étosu spočívá v tom, že přikazuje obětovat jednotlivce ve jménu celku. Pak velitel hasičů, vojáků a policistů posílá své podřízené tam, kde možná riskují smrt. Morálně na to nikdo nemá právo jako jednotlivec, ale jako zástupce veřejné moci ano. A to není všechno. Už Max Weber si ve svém slavném pojmu "etika odpovědnosti" všiml, že absolutní věrnost absolutnu není v politice tím nejlepším vodítkem. Politik totálního přesvědčení dělá spravedlnost a svět přitom může jít klidně do kytek, protože přece jde o absolutní dobro. Odpovědný politik naopak usiluje o morálně vachrlatý kompromis, aby zvítězilo maximální dosažitelné a udržitelné dobro. Znamená to, že je nemorální? Šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii, všemi vážený pan El Baradej vyznamenaný Nobelovou cenou míru, oponoval jinému politikovi chrastícímu zbraněmi a účelovým lhaním. George Bush táhnoucí proti ose zla nobelovku nedostal, i když proti Sadámovi bojoval přímo z Boží pozice. Mravní závazky vzhledem k obecnému zájmu jsou složité povahy, často stojí v konfliktu s osobními přáními - a někdy je třeba se rozhodovat na hraně osobní integrity. Na toto téma bylo již napsáno všechno možné a česká zkušenost se za posledního půlstoletí obohatila o nesčetné variace konfliktu mezi osobní čestností a obecným zájmem. Klasický příklad: slušný kněz vstoupil do Pacem in terris, opravil kostel a evangelizoval mládež. Jako pacákovi mu to tolerovali, vedlejšího slušného a morálně čistého nepacáka za to popotahovali až k církevnímu tajemníkovi nebo mu dokonce vzali státní souhlas. Pak neudělal na své faře nic, protože skončil tam, kde věřící nebyli, někde v pohraničí. Kdo je bez viny, ať hodí kamenem, kdo má rozum, ať se aspoň zamyslí.
Prvenství veřejného zájmu reprezentovaného císařem znamená pro faktickou existenci křesťana těžkou zkoušku. Má totiž obhájit hodnotu evangelijních rad zde a nyní, ve vlastní dějinně dané existenci. K ní nutně patří i vztah ke světské moci, k jejím a k osobním zájmům, k politickému řádu a neřádu. Ježíš mluví jasně: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu". (Mt 22,21
(najít předchozí)). Je velmi důležité, kdy a komu to říká. Slovo patří farizeům, kteří chtějí "císaře", tj. zájem státu zneužít pro plánovanou justiční vraždu. Pak imperativ poslušnosti císaři obsahuje jiný, skrytý imperativ - totiž výzvu k občanské neposlušnosti: veřejný zájem je zásadní, protože je zájmem nás všech. Proto se Ježíš na prvním a zásadním místě staví proti zneužití res publica pro soukromé či jiné, zde smrtelně vážně míněné "farizejské" účely. Třeba by ze stejného důvodu odsoudil válku ve Vietnamu nebo v Iráku či vraždění nevinných Čečenců a mučení jiných obětí pod záminkou boje proti terorismu. Účel nesvětí všechny prostředky. A veřejná věc není zájmem skupinovým, reprezentovaným sociálními vyžírkami, od milionářů počínaje. Ti totiž maximálně parazitují na obecném dobru (pardon, těží z obecného dobra) opečovávaném státní mocí. Chudí jsou jako vždy až poslední v řadě. Zneužívání obecného dobra na sebe bere tisíce převleků, někdy docela nenápadných. Nemyslím si, že někdo z nás má v této věci zcela čisté svědomí, mnou počínaje. Ježíš ukazuje v obraně obecného zájmu absolutně zásadní věc vázanou na politiku. Jeho nebesky průsvitné evangelijní rady jsou vyzkoušené v boji, kdy mu šlo o život. Bojoval v politicky brizantním prostředí. Přesto nemyslí v první řadě na sebe, jak by mu to velel pud sebezáchovy. Myslí na obranu hodnot, jež tvoří základní kostru našeho určení zoón bíon politikón, neboli s Aristotelem řečeno, bytosti orientované ke smyslu přesahujícímu biologické přežití. Tento smysl z nás dělá výjimečné jednotlivce, nikoliv anonymní sociální hordu ženoucí se za individualizovaným prospěchem. Politický člověk podepíše Chartu 77, protože mu jde o věci, pro které stojí za to trpět. Sociálně myslící a jednající typ podepíše pouze své vlastní výhody a pak klidně zajde do kostela. Ostatně, to dělali farizeové neboli "zbožní" docela pilně.