S láskou je kříž

Dva Ježíšové a dva světy

Dnešní čtení vynikají konzistentností tématu a nekonzistentností jeho pojednávání. Nějaký pán jménem Ježíš Sirach se kolem roku 150-170 př. Kr. rozepisuje o Boží moudrosti a těch věcech kolem. Asi je bohatý, zajištěný, vážený, zbožný, trošku omezený a pořádně konzervativní – to poslední určitě, protože tak nudné inspirované dílo nemohl napsat nikdo jiný než plochý konzervativec. Protože starý pán psal nikoliv hebrejsky ale řecky, jeho kniha se neobjevila v hebrejském kánonu Starého zákona. A protože psal nudně, jeho dílo není přímo nikde citováno v Novém zákoně. To poslední tvrzení je má domněnka, ale třeba lze podobnost u Matouše, kde Ježíš slibuje odpočinutí obtíženým a namáhavě pracujícím (Mt 11,28-30) a Sirachových slov (Sir 6,24-25; Sir 51,26-27) vyložit pozitivněji, než činí moje maličkost. Mimo nudu, plochost, tupou přežvýkavost a samolibost knihy mne ještě zaujala argumentace, která má člověka posedlého pomstou odvrátit od jeho počínání. Sirach startuje ve dvou krocích. Jednak tvrdí, že ten, kdo se mstí, zakusí pomstu Pána (v. 28). Zde najdeme první nekonzistenci s Boží láskou. Hospodin je prostě silnější a proto převálcuje svou pomstou slabého pomstychtivce lidského. Jedna pomsta proti druhé, ale ta druhá dopadne na hlavu bezbožníka o něco tvrději. Další elegantní řešení pomsty a zdroje k možnému odpouštění nabízí úvaha o konečnosti existence: „Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, vzpomeň na hnilobu a smrt a dbej přikázání!“ (v. 30) Do hrobu si člověk svou nenávist sice může vzít, ale jen do okamžiku posledního výdechu. Pak nastane hniloba a smrt. Staromilec Sirach nevěřil na historky mladých intelektuálních ztřeštěnců ovlivněných postmoderním helénismem, kteří blouznili o vzkříšení z mrtvých. Tehdejší biblický kánon podobnou herezi nezmiňoval a náboženské ústředí v Jeruzalémě bylo z hlediska saduceů zásadně proti (viz Mk 12,18). Náboženská konzerva jménem Sirach tedy straší nikoliv posmrtným soudem, ale slabší variantou pozemského rozkladu. Když se rozkládat, tak s vědomím, že jsem si na světě všechno řádně srovnal a všechny zaopatřil. Člověk má odejít do zásvětí, do šeólu, klidně a věcmi řádně uspořádanými. To potvrdí každý movitý a konzervativní podnikatel, který nechce po své smrti vidět, jak se jeho majetek plundruje v nenávistných soudních sporech mezi dědici. Tolik k interní nekonsistenci této starozákonní argumentace. Vychází se smlouvy s Hospodinem, který uvedl věci s Izraelem do věčného pořádku posvěceného staletou tradicí. Té se máme držet a proto máme uvést do pořádku i naše nepříčetnosti a špatně ovládané sklony. Když to zvládnem, pak se naše smluvní vztahy s bližními budou podobat racionální, moudré a kosmicky krásné Boží smlouvě s Vyvoleným lidem. A ejhle, on ten mudrc stejně neunikl racionalitě helénismu, jen ji předělává do konzervativního koryta. Stejně jako dnešní neotomisté 19. století neunikli moderní racionalitě Descarta a Kanta.

Problém Ježíše a jeho podobenství o dvou dlužnících ukazuje na úplně jiný svět (Mt 18,21-35 (najít předchozí)). Sirach mluví jako každý movitý konzervativec o symetrii. Jsem slušný, nudný, zbožný, bohatý a vlivný. Hospodin je jistě stejně - ne-li více - slušný, nudný, bohatý a vlivný. Jak jinak, vždyť jsem si ho stvořil ke svému obrazu. Vlastně tradice, z níž vyrůstá moje moudrost, si ho stvořila ke svému obrazu. Tím je Hospodinův vzhled ještě lepší, protože jej naleštila neomylná a léty prázdného přemítání posvěcená moudrost. Ježíš tuto tradici zásadně mění. Ze symetrie vztahu vycházejícího ze smlouvy - tedy z reciprocity závazků, odpovědnosti a smluvních požadavků - vytváří radikální asymetrii lásky, kde musíme odpouštět všechno a všem, protože Bůh nám také všechno odpustil. „Je to hezké, ale tak nelze žít“, řekl by zklamaně první pán Ježíš Sirach. A má pravdu. Ve světě smluv a sankcí za jejich porušování nemůžete volat po asymetrické spravedlnosti typu etiky Emmanuela Lévinase. Tím jen dokazujete, že vám o žádnou spravedlnost nejde, protože trpíte komplexem tak veliké viny, že musíte odpouštět všechno a všem. Pak jste možná hodný až láskyplný, ale nikoliv spravedlivý. Spravedlnost vyžaduje reciprocitu, strašení, racionálně rozloženou mstu kontrolovanou smluvními podmínkami zakotvenými ve společensky uznávaných závazcích a institucích. To všechno dobře věděl Hospodin, kterého si blahobytný Sirach stvořil ke svému obrazu. Ježíš má jiného Boha: radikálně odpouštějícího, radikálně doufajícího v dobro a v nápravu všech. Jenže s takovým Hospodinem daleko nedojdete, leda tak na kříž.