Ekonomie nadbytku

Kdo nešetří má za tři

Dnešní čtení popisují zajímavý kontrast. Takzvaný Deutero-Izaiáš neboli prorok z Izaiášovy školy trpící v babylónském zajetí se uprostřed společného hladu a strádání židovských zajatců rozezpívá o Hospodinově vstřícnosti a štědrosti. Podobně i Pavel pronásledovaný na všech stranách (viz minulé kázání) opěvuje Boží lásku, od níž nás nic nemůže odloučit. A Ježíš pragmaticky potvrdí spojení ducha i těla: nasytí davy a pak celý zázrak duchovně zúročí.

Osobně je mi bližší pozice proroka i Pavlova, neboť neriskují tak jako Ježíš. Množit chleby na požádání je dost ošemetná věc, která se nemusí hned na poprvé podařit. Proto je snadnější s prázdným žaludkem opěvovat nehmotného ducha, který hladce překoná zdejší útrapy. Pokud trpíte hladem a hlásáte ducha, pak je vaše pozice alespoň morálně koherentní. Co však zásadně nesnáším, jsou kecy vypasených a bohatých, kteří hlásají ducha těm, kdo nevlastní ledničky a bankovní konta oné Bohem požehnané skupiny. A protože v prvním světě patříme do této skupiny prakticky všichni, měli bychom raději skromně mlčet a zbytečně nevypouštět ducha z břucha. To je těžké, protože kázání by bylo příliš krátké. Vraťme se tedy k literárnímu zdroji. Ježíš připomíná skeptickým apoštolům, že mají dát lidem najíst (Mt 14,16). Také Izaiáš říká něco podobného, když varuje před vydáváním výdělku za to, co nesytí (Iz 55,2

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Jeruzalémská bible (pracovní) Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: Slavnost Zmrtvýchvstání Páně - vigilie (Václav Vacek) 18. neděle v mezidobí (A) (Bible na neděli) 18. neděle v mezidobí (A) (Václav Vacek) 18. neděle v mezidobí (A) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

(najít předchozí)). Superiorita ducha se dokazuje tím, že buď hmotu donutí sloužit, což je suverénní Ježíšův přístup – nebo donutí ducha, aby hmotu spirituálně zhodnotil – což ukazuje přístup Izaiášův.

Normálně chleby nemnožím, ale kupuji, proto se inspiruji Izaiášem. Je to výhodné i z toho důvodu, že prorokovo slovo omluví materiální zajištěnost a promluví do dnešní situace zavedeného kapitalismu s tržním tunelováním. Proč vydávat výdělek za to, co nesytí? To je dobrá otázka, hlavně pro ekologicky smýšlející část obyvatelstva, která je jen z malé části tvořena křesťany, a přesto – nebo právě proto – podporuje tuto Izaiášovu myšlenku. Pokud totiž dáváme svůj výdělek promyšleně za to, co nás sytí materiálně i duchovně, pak s úžasem zjistíme, že nám z něj dost zbude. Pro nevěřící křesťanské Tomáše s početnou rodinou žijící ze sociálních dávek připomínám, že mluvím z pozice těch, kdo mají ono bankovní konto a žádné rodinné závazky. Přesto znám některé „duhové“ rodiny, které si zvolily právě tento přístup trvale udržitelného rozvoje těla i ducha. Společností podporovaný model je právě opačný: kup si všechno, co vidíš, a to okamžitě, za promptně nabízený úvěr. A pak nebeč, když přijde exekutor, protože jsi spadl nebo spadla do rostoucího statistického průměru nesolventních českých domácností. Exekutor zabaví bláhovci všechno, čím se nemůže přímo nasytit. Konzumní truhlík či truhlice nakonec stejně ocení Izaiášovu moudrost, i když s určitým zpožděním.

Proč vydávat výdělek za to, co nesytí? Jinými slovy: jak máme poznat to, co dlouhodobě sytí ducha i tělo? Odpověď dává konec zmíněného Matoušova evangelia: „Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů zbylých kousků. Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.“ (Mt 14,21). Toto ekonomicky nezdůvodněné plýtvání si Ježíš mohl dovolit proto, že byl Boží syn a že vyznával teorii nadbytku. Tato teorie je založena na tom, že z pěti chlebů a dvou ryb nakonec zbude po uspokojení všech potřeb další nadbytek. Pokud se omezenému ekonomovi a egoistickému nacionalistovi zdá tato teorie nesmyslná, připomínám zkušenost z USA. Vlna trvalého přistěhovalectví založila bezprecedentní růst nejen ekonomiky, ale i „amerického způsobu života“, který se vyznačuje mimo jiné, kritizovatelné body, i absolutním náskokem ve špičkovém vzdělání a výzkumu. Pokud totiž vložíte peníze do vzdělávání a do výzkumu, tak jednak zaměstnáte lidi a jednak vám po prodeji patentů a technologií zůstane intelektuální náskok, který už nikdo nemá šanci dohnat. Stejně tak se vyplatí investice vložené do rodiny, do trvale udržitelného růstu či do jiných, duchovně založených stylů života. Teorie nadbytku pak praví, že investice produkují přebytek, který tvoří základ pro harmonický a šťastný život dalších evropských generací. Úmyslně říkám v dnešní pochybovačské době, že se jedná o generace evropské. Všimněte si, že celá Ježíšova strategie množení byla založena na jednání s ostatními. Mohl si namnožit potravu sám pro sebe, vždyť na to měl. Ale teorie nadbytku staví na tom, že musíte myslet na jiné – tedy na oněch pět tisíc „lidí“, do nichž se v patriarchální době evangelistů nepočítaly ani ženy ani děti. Navíc se nadbytek produkuje vždy v nezištné spolupráci s ostatními, zde s pochybovačným kolektivem apoštolů. Ale ti měli víru, že to nakonec klapne. Jinak by shromážděný a podrážděný dav hladovců vůbec neorganizovali. A to je poslední, naprosto rozhodující bod ekonomiky nadbytku: musíte věřit, že vaše jednání a oběti mají smysl vzhledem ke kolektivně zajištěné budoucnosti. Tomu nebude nikdy věřit typ spotřebního šílence, kterému po vyčerpání individuálního nadbytku a úvěrovaných nadějí zaklepe na dveře soudní exekutor.