Elizeus v Ústí nad Labem

Nekamenujte drzouny

Jednoho dne se Elizeus procházel přes Šunem. Žila tam zámožná žena a ta mu dala nejen najíst, ale poskytla mu také slušný podnájem. Tak začíná dnešní první čtení z knihy Královské (2 Král 4,8-10). Celý příběh mi zní z duše, protože se mi tento rok (2005) stalo něco podobného. Také jsem se procházel Ústím nad Labem, kde jsem měl jeden semestr pracovat, a také mne vzala jedna slušná křesťanská rodina do podnájmu. Na proroka si hraji jen občas, třeba když nejapně prohlásím, že po dalších deseti letech pilného akademického tunelování zdejší alma mater z ní nakonec bude vietnamská tržnice. Výrok byl učenou obcí zaznamenán, proto jej uvádím i na těchto stránkách. Uvidíme, zda se Umlaufoviny této doby dožijí a zda bude toto dávné proroctví ještě někdo číst. Elizeus se odměnil zbožné ženě proroctvím o narození syna; já se snažím zdejším dobrodincům vnutit nějaké peníze za ubytování. Nejde o prachy, nýbrž o princip, jak tomu v Bibli občas bývá. Proroci nežijí mimo společnost, někde na poušti nebo v jeskyni, kde se důvěrně radí s Hospodinem. Profeticky nadaným jedincům se občas stane, že je Nejvyšší na poušť vyvede, ale spíše ve výjimečných případech. Jinak se pohybují mezi obyčejným či palácovým lidem a mají zvýšenou citlivost na jevy, které nastanou nebo mají nastat. Schopnost vidět nenápadné dění jako znamení přicházejících událostí tvoří základ prorokování. Citlivost pro budoucnost není sama o sobě nic překvapivého a má ji celkem dost lidí se zdravým rozumem. A mnozí burziáni na základě této schopnosti vydělávají nemalé peníze. Prorok ovšem vlastní i jinou intuici, totiž vhled do Hospodinových plánů spásy. To už je jiné kafe. Vidoucí dokáže spojit náznak budoucího chodu událostí s náboženskou intuicí toho, jak Bůh jedná a co po lidech chce. Protože vietnamská tržnice žije svým vlastním životem nezávisle na úřadech, na vládách a snad i na Božím plánu spásy, nejde v mém případě o proroctví v klasickém slova smyslu. Pouze o rezignovaný povzdech nad fatálním chodem jedné polostátní instituce v jednom polokomunistickém městě, kde většina důležitých lidí vyměnila červenou průkazku za útlou knížku modrého ptáka.

V případě biblického vidění budoucího se však dostáváme na rovinu dramatického vztahu mezi člověkem a Bohem, o níž mluví dnešní druhé čtení a evangelium. Úvod do šesté kapitoly Listu Římanům vysvětluje křest jako mysterium, v němž se symbolickým způsobem (ponořením do vody) stáváme účastni tajemství Kristova umučení a zmrtvýchvstání. Baptisté z toho ještě něco chápou, protože při křtu podle nejstaršího způsobu ponoří celého člověka pod vodu. Správně by ho tam měli držet tak dlouho, až by se dostal na samou hranici utopení. To je ona Pavlem oslavovaná smrt. Pak by jej měli polomrtvého vytáhnout a dotyčný by s nepředstíranou radostí ocenil zázrak vzkříšení. Křesťané však většinou provozují daný obřad jen náznakem. Proto musejí kolem celé záležitosti plýtvat umem i papírem. Teologové pak pracně vysvětlují, jak to apoštol Pavel myslel, jak to církev chápe a jak to máme chápat my, když křestní praxe nutí kápnout vodu na hlavičku kojence jen tak symbolicky. Ale kdyby to bylo riskantní, tak by ke křtu dnes nikdo nepřišel.

Vztah s Bohem někdy zavání rizikem. Ježíš mluví v Matoušově evangeliu o zásadních volbách pro Boha, které má jeho učedník podniknout (Mt 10,37-42 (najít předchozí)). Zásadní kontrast stojí mezi viditelnými a oceňovanými skutečnostmi (rodina, klanová opora, děti, bohatství...), jejichž protiváhu tvoří Bohem oceňované hodnoty. Bohužel, jak to v podobných situacích bývá, Nejvyšší a jeho Syn neoplývají žádnou zvláštní výmluvností. Tak špatně napsanou pracovní smlouvu jsem už dlouho neviděl. Cituji z ekumenického originálu.
„Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka; kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého. A kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu."
Z prohlášení o provedené pracovní činnosti je celkem jasné, co máme dělat my. Ale vůbec není jasné, co za to dostaneme. My jsme zavázáni k pohostinnosti a k ochraně misionářů. Na druhé straně se nikde nepraví, k čemu konkrétně se zavazuje Hospodin. Bodrá česká duše by podobný obchod odmítla jako nereálný, protože v něm není dostatečně jasně vyjádřena protihodnota za vynaloženou práci. Ale všimněte si, že o těch prorocích, spravedlivých a nepatrných, kteří se lopotí pro Boží království, o těch zde nepadne ani slovo. Neví se, kolik dostanou a za co. Mají jen pilně pracovat, nehledět na obtíže. Případně se mají nechat umučit pro spravedlivou věc se zbožným povzdechem na rtech. Tito nepatrní pracují pro budoucnost a teprve na konci času - osobního či kosmického - dostanou onu slíbenou odměnu. Ta bude jistě absolutní, protože se absolutním způsobem nasadili pro Boží věc.

Uvedené místo je velmi důležité pro rozlišení mezi náboženstvím a vírou. Protože zmínění aktivisté věří, jsou cele oddáni Boží věci a přicházející budoucnosti. Hospodin o ně nemá strach, protože mu patří svým úsilím a vírou. Zato něco (málo) vyžaduje od nás všech, kteří věříme na budoucnost zajištěnou vlastní prací, rodinným stříbrem a sociálním pojištěním. My patříme do církve jako náboženského spolku, a proto máme lidem věřícím na absolutní spravedlnost alespoň pomáhat. Všem lidem, nejen těm církevně schváleným. Boží království není totožné s církví. Patří svou podstatou ke konečnému uspořádání světa, kdy budou zlo a smrt definitivně poraženy. Ježíš nám slibuje, že ani při tak skrovném úsilí nepřijdeme o svou odměnu. Tu dostala například bohatá žena ze Šunemu, která u sebe ubytovala proroka Elizea. Domácí kolaboranti za režimu nacistického i komunistického dobře věděli, o co jde. Pokud pácháte svinstvo jako na běžícím pásu, pak pro všechny případy potřebujete zachránit alespoň jednoho žida či chartistu, aby tito spravedliví mohli na případném soudu svědčit ve váš prospěch. A ono to fungovalo, vždyť kolaboranti všeho druhu žijí vesele mezi námi. Heinrich Böll v knize Klaunovy názory nechá jednoho nenápadného spravedlivého shrnout věc následovně: "Jaká strašná věc byl nacismus, můžeš změřit, jen když si představíš, že já doopravdy vděčím za svůj život takové svini jako je gauleiter, a že musím ještě písemně potvrdit, že mu za něj vděčím." Pokud jsou tedy děti tohoto světa chytřejší než děti světla, pak bychom se měli alespoň v tomto nechat poučit. Třeba nám na nebeském soudu jednou prospěje, že nějaký spravedlivý vstane a řekne: „Když mi bylo nejhůř, tento člověk do mne nekopl, pouze si o mne utřel svou nevymáchanou hubu.“ Budiž nám to přičteno k nebeské cti a chvále.