Proč jsi mne opustil?
Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru www.umlaufoviny.com
Květná neděle
Hledaný citát: Mt 27,54 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 50,4-7
Datum: 20. 3. 2005
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru www.umlaufoviny.com
Květná neděle
Hledaný citát: Mt 27,54 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 50,4-7
; Fil 2,6-11
; Mt 27,33-54
Datum: 20. 3. 2005
Samota s idejemi
Tak volá Ježíš v aramejštině na kříži podle Matoušova evangelia, které dnes čteme (Mt 27,46
A to je zajímavé: Ježíš trpěl o samotě, učedník trpěl o samotě, my trpíme o samotě nebo si to alespoň myslíme. Utrpení a angažovanost ve věcech víry a někdy i mravů, zvláště politických, oddělí člověka od zbytku světa, který se pilně stará o to své a nad počínáním idealistického bláhovce a reformátora jen kroutí hlavou. V našich poměrech se podobné věci nedělají a navíc nemají nejmenší naději na úspěch. Tato či podobná slova slyšeli všichni reformátoři světa, kteří to někam dotáhli. Pak je ale rozdíl mezi uvedením věci do pohybu a naskočením do rozjetého vlaku. Znám mnohé mistry v naskakování, dnešní politická scéna Česka se jimi jen hemží. Problém je, do jakého vlaku skáčí a zda mají jízdenku. Problémem křesťanů zůstává ono rozjíždění plně naložené soupravy. Seděli jsme na jednom setkání evangelických farářek a farářů, jež se svou otevřeností, rozhledem a reflexivností zásadně lišilo od setkání katolických kněží z děkanátu, které jsem absolvoval o dva týdny dříve. Moji ctění kolegové si žádné otázky o rozjíždění vlaku nekladli, protože si byli jisti jednak tím, že sedí ve správné třídě, a jednak tím, že mají platnou jízdenku. Navíc jsme na podobné nesmysly ani neměli čas, protože se probíraly důležitější věci, o nichž z piety pomlčím. Proto se raději vrátím zpět k rozjíždění vlaku a k samotě angažovaných evangelických duchovních. Společně jsme konstatovali, že jsme neúspěšní ve způsobu, jak oslovit spoluobčany; nejde ani tak o naši osobní neschopnost, ale o jistý obecný handicap. Něco zvláštního se děje nikoliv s námi, ale se symbolickým systémem jako takovým. Základní pojmy víry přestávají být srozumitelné, protože neodpovídají zkušenosti se světem, kterou dnes lidi mají. A to je vážná věc, pokud umírají symboly víry platné dva tisíce let. S nimi totiž odchází i platnost symbolon, čili Vyznání víry. Pak máme dvojí samotu: nejprve samotu věřících, do níž se sami a dobrovolně uvrhnou tím, že náboženský skanzen brání a propagují. Na druhé straně stojí samota tohoto urputně bráněného světa pojmů a znamení, kterému již rozumí jen pár zasvěcenců lpících na „dědictví otců“, které evangelíkům moji jezuitští kolegové ze 17. a 18. století vydatně a neúspěšně ničili. Ale nyní nás svedla společná zvědavost. Proč najednou umírá svět symbolů a ritů, který tvořil přirozené zázemí náboženské zkušenosti několika staletí? Ne že by tento svět umíral všude, alespoň ne všude stejně rychle. Konstatovali jsme, že existují různé enklávy víry, kde námi zvěstované Slovo má svou působnost. Také jsme si vzájemně dosvědčili, že pokud oslovujeme lidi v utrpení a v tragických okamžicích života, pak náš arzenál víry funguje a lidé se opravdu cítí osloveni. Ale co dělat s vozíčkáři v supermarketu? Tam jsme všichni pokrčili rameny. Na ně opravdu nemáme a žádný obecně upotřebitelný recept evangelizace jsme nenašli.
Samotu aktivistů víry rozjíždějící zamrzlý vlak náboženské zkušenosti považuji za něco velmi důležitého. Jistěže je třeba bez oddechu fungovat na vinici Páně a přitom padat hubou na líše. Ale občas je třeba (při tom padání) vzít vážně samotu nesdělitelnosti. Do ní nás uvrhla zvláštní situace následování Někoho, kdo vlastně ani pořádně není z tohoto světa. Pak máme dvojí možnost. Můžeme být komičtí a vlastní blbostí pilně dokazovat udiveným bližním, že křesťané opravdu nejsou z tohoto světa, protože se nechají napálit každým chytrákem a v realitě se chovají jak děti z mateřské školky. Ale můžeme také vzít nesdělitelnost naší situace jako výzvu k revizi jazyka a systému, v němž o Bohu mluvíme. Jistě, takové debaty se snadněji vedou ve svobodném, přemýšlivém a kritickém prostředí reformačně založených křesťanů. Ale leccos jde i u nás, u katolíků. Jen si klikněte, ale pozor, je to dlouhé. A navíc je to případ druhého čtení. List Filipanům zrušil Hospodina jako válečníka a postavil na jeho místo Ježíše jako otroka. Já se jenom divím, že Pavla na místě neukřižovali. Protože byl pořád na cestách, tak ho pouze vyloučili z normální církve, tedy ze židovské synagogy. A to pro bývalého farizeje, žáka známého Gamaliela, znamenalo odchod do teologické samoty. A z ní žije křesťanství dodnes.
Tak volá Ježíš v aramejštině na kříži podle Matoušova evangelia, které dnes čteme (Mt 27,46
). Stejnou samotu prožívá neznámý prorok z Izaiášova cyklu o trpícím služebníkovi (Iz 50,4-7
). Tento cyklus se čte zcela pravidelně během roku i během velikonoční doby, už jsem jej několikrát komentoval. Zajímavé napětí ukazuje souběh prvního čtení a evangelia proti druhému čtení z Listu Filipanům. Slavný hymnus o Ježíši jako poníženém služebníku, který se za nás obětoval, již žádnou nejistotou a samotou netrpí (Fil 2,6-11
). Vítězný Pavel či jiný křesťanský autor v jeho literárním převleku vidí s přehledem zkušeného teologa dějiny spásy a centrální místo Ježíše v těchto dějinách. Existuje tedy kontrast mezi aktuálním prožíváním určité (nemilé) situace a jejím pozdějším teologickým či jiným hodnocením.
A to je zajímavé: Ježíš trpěl o samotě, učedník trpěl o samotě, my trpíme o samotě nebo si to alespoň myslíme. Utrpení a angažovanost ve věcech víry a někdy i mravů, zvláště politických, oddělí člověka od zbytku světa, který se pilně stará o to své a nad počínáním idealistického bláhovce a reformátora jen kroutí hlavou. V našich poměrech se podobné věci nedělají a navíc nemají nejmenší naději na úspěch. Tato či podobná slova slyšeli všichni reformátoři světa, kteří to někam dotáhli. Pak je ale rozdíl mezi uvedením věci do pohybu a naskočením do rozjetého vlaku. Znám mnohé mistry v naskakování, dnešní politická scéna Česka se jimi jen hemží. Problém je, do jakého vlaku skáčí a zda mají jízdenku. Problémem křesťanů zůstává ono rozjíždění plně naložené soupravy. Seděli jsme na jednom setkání evangelických farářek a farářů, jež se svou otevřeností, rozhledem a reflexivností zásadně lišilo od setkání katolických kněží z děkanátu, které jsem absolvoval o dva týdny dříve. Moji ctění kolegové si žádné otázky o rozjíždění vlaku nekladli, protože si byli jisti jednak tím, že sedí ve správné třídě, a jednak tím, že mají platnou jízdenku. Navíc jsme na podobné nesmysly ani neměli čas, protože se probíraly důležitější věci, o nichž z piety pomlčím. Proto se raději vrátím zpět k rozjíždění vlaku a k samotě angažovaných evangelických duchovních. Společně jsme konstatovali, že jsme neúspěšní ve způsobu, jak oslovit spoluobčany; nejde ani tak o naši osobní neschopnost, ale o jistý obecný handicap. Něco zvláštního se děje nikoliv s námi, ale se symbolickým systémem jako takovým. Základní pojmy víry přestávají být srozumitelné, protože neodpovídají zkušenosti se světem, kterou dnes lidi mají. A to je vážná věc, pokud umírají symboly víry platné dva tisíce let. S nimi totiž odchází i platnost symbolon, čili Vyznání víry. Pak máme dvojí samotu: nejprve samotu věřících, do níž se sami a dobrovolně uvrhnou tím, že náboženský skanzen brání a propagují. Na druhé straně stojí samota tohoto urputně bráněného světa pojmů a znamení, kterému již rozumí jen pár zasvěcenců lpících na „dědictví otců“, které evangelíkům moji jezuitští kolegové ze 17. a 18. století vydatně a neúspěšně ničili. Ale nyní nás svedla společná zvědavost. Proč najednou umírá svět symbolů a ritů, který tvořil přirozené zázemí náboženské zkušenosti několika staletí? Ne že by tento svět umíral všude, alespoň ne všude stejně rychle. Konstatovali jsme, že existují různé enklávy víry, kde námi zvěstované Slovo má svou působnost. Také jsme si vzájemně dosvědčili, že pokud oslovujeme lidi v utrpení a v tragických okamžicích života, pak náš arzenál víry funguje a lidé se opravdu cítí osloveni. Ale co dělat s vozíčkáři v supermarketu? Tam jsme všichni pokrčili rameny. Na ně opravdu nemáme a žádný obecně upotřebitelný recept evangelizace jsme nenašli.
Samotu aktivistů víry rozjíždějící zamrzlý vlak náboženské zkušenosti považuji za něco velmi důležitého. Jistěže je třeba bez oddechu fungovat na vinici Páně a přitom padat hubou na líše. Ale občas je třeba (při tom padání) vzít vážně samotu nesdělitelnosti. Do ní nás uvrhla zvláštní situace následování Někoho, kdo vlastně ani pořádně není z tohoto světa. Pak máme dvojí možnost. Můžeme být komičtí a vlastní blbostí pilně dokazovat udiveným bližním, že křesťané opravdu nejsou z tohoto světa, protože se nechají napálit každým chytrákem a v realitě se chovají jak děti z mateřské školky. Ale můžeme také vzít nesdělitelnost naší situace jako výzvu k revizi jazyka a systému, v němž o Bohu mluvíme. Jistě, takové debaty se snadněji vedou ve svobodném, přemýšlivém a kritickém prostředí reformačně založených křesťanů. Ale leccos jde i u nás, u katolíků. Jen si klikněte, ale pozor, je to dlouhé. A navíc je to případ druhého čtení. List Filipanům zrušil Hospodina jako válečníka a postavil na jeho místo Ježíše jako otroka. Já se jenom divím, že Pavla na místě neukřižovali. Protože byl pořád na cestách, tak ho pouze vyloučili z normální církve, tedy ze židovské synagogy. A to pro bývalého farizeje, žáka známého Gamaliela, znamenalo odchod do teologické samoty. A z ní žije křesťanství dodnes.