Bůh, teologická památka

Autor: Kázání ze serveru umlaufoviny.com, nyní již dostupném pouze v internetovém archivu.
Texty převzaty ze serveru umlaufoviny.com pod licencí Creative Commons 4.0
Originál textu najdete na serveru www.umlaufoviny.com
2. neděle adventní
Hledaný citát: Mt 3,7-12 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Iz 11,1-10; Řím 15,4-9; Mt 3,1-12 (najít další)
Datum: 5. 12. 2004
Adventní Karel Marx

Minule jsem do svého sporu s liturgickým anonymem zatáhl Karla Marxe, takže se tentokrát pokusím být zbožný. Při vizi proroka Izaiáše, v níž Hospodin zabije násilníka „holí svých úst“ a „tele a lvíče budou žrát pospolu a malé dítě je bude vodit“ (Iz 11,4-6), to jde jen ztuha. Toho se chtěl dožít Tom Sawyer v knize Marka Twaina, samozřejmě pod podmínkou, že ono malé pachole, na které budou všichni obdivně zírat, bude on osobně. Toho bych se ale nechtěl dožít já, protože bych musel jednak revidovat všechny poznatky z biologie a jednak bych si připadal jak v duchovním blázinci Hieronyma Bosche. Vidět Boha, jak mu z úst leze ona trestající hůl, v ekumenickém překladu nahrazená trestajícím dechem, to opravdu nechává zaznít strach a hrůzu z věcí příštích. Ale Izaiáš to nemyslel hrůzostrašně, nýbrž obdivně. Jeho metaforické úlety naznačují konečné vítězství Jahveho. Ale předtím prorok byl přísný, protože základní schéma jeho psaní je stále stejné: národ hřeší, potom přijde katastrofa a po ní to Bůh dá z vlastní moci všechno do pořádku, jako v tomto čtení. My už víme, že ten pahýl je Starý zákon, nový výhonek je Pán Ježíš a my jako pohané jsme ho už našli. Problém je pouze v tom, že země se pořád ještě nenaplnila „poznáním Hospodina“. Izaiáš tím myslí integrální konání spravedlnosti: vůči sobě, vůči bližnímu a vůči Bohu. Vůči sobě si dáváme spravedlnosti vrchovatě, právo bližního omezujeme na vlastní rodinu a klan; vůči Bohu jsme všichni velice opatrní. Když je spravedlivý až na výsost, tak proč bychom se mu do toho pletli.

Pavel v Listu Římanům připomíná, že všechna starozákonní moudra byla napsána k našemu poučení, „abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději“ (Řím 15,4). Citovaný apoštol totiž zažil něco z předešlého čtení, v němž tele a lvíče žerou pospolu. Božím řízením a vlastní neutuchající misionářskou pílí pochopil, že Boží záměr chce dát dohromady židy i pohany pod jedno a totéž Kristovo zaslíbení a vykoupení. Proto se máme přijímat navzájem – jinak řečeno pro Římany: židovští a nežidovští křesťané se nemají vzájemně ostrakizovat, ale mají společně vzdávat Bohu chválu za své obojetné vykoupení. Ježíš přišel pro všechny, i když to nebylo hned zřejmé. Asi je v tom něco ze smyslu adventu – že totiž cesty Páně nejsou hned každému zřejmé. Není to jen mlha daná nejistotu budoucích věcí; k této základní, řekněme ontologické rovině nejistoty přichází i naše vlastní slepota daná mlhovinou hříchů a problematických rozhodnutí, které nás od Boha vzdalují. Otázka je, jak s nimi naložíme: já osobně souhlasím s Lukášovým Ježíšem, který tvrdí, že "není možné, aby nepřišla pokušení“ (Lk 17,1). Tím si vysvětlíme a omluvíme každý hřích, vždyť byl způsoben strukturálně: příliš chytrými nebo příliš pitomými geny, špatným trávením, nedostatkem práce, specificky českým kapitalistickým systémem a podobně. Lukášův Ježíš však nakousnutou větu dořekne až do konce: „Běda však tomu, skrze koho pokušení přicházejí.“ (tamtéž) To už je adventní záležitost sebezpytování a pravdivého vidění vlastních chyb jako vlastních a mnou zaviněných, a nikoliv osudových a obecně systémových.

Proto se Jan Křtitel oděl kůží, nadopoval kobylkami a medem a šel zvednout duchovní mandle tehdejším zbožným, čili farizejům. Ostatním, tedy normálním lidem, přitom uděloval křest pokání. Problém neměl s těmi, kteří vyznali vlastní hříchy a nechali je symbolicky plavat v řece Jordánu. Jeho konflikt s farizeji a zákoníky ukazuje na strukturální vidění hříchu. U těchto církevních tvrďáků jde o profesionální slepotu, v níž věří vlastním teologickým konstrukcím více než fakticky, zde a nyní se manifestující Boží realitě. Mrkněme se na to.
„Ale když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází ke křtu, řekl jim: "Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Nemyslete si, že můžete říkat: `Náš otec je Abraham!´ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení.“ (Mt 3,7-9 (najít předchozí))
Hierarchičtí židé si prakticky a teoreticky monopolizovali nárok na vyvolení, a tím i na přednostní spásu. Proto i dnes platí drahé jeruzalémské pohřebiště na Olivetské hoře, protože tam přijde Mesiáš křísit mrtvé přednostně (mrkněte se na reportáž z Jeruzaléma). Kdo ví, třeba tam opravdu přijde jako první a Petr s Pavlem v Římě utřou ústa. Jan Křtitel připomíná stvořitelskou dominanci nikoliv jako důsledek Boží všemohoucí svévole, ale na základě své faktické zkušenosti. Lidi dělají pokání a mění se: nemožné se stává možným a to pod Božím vedením. Proto může Bůh zasáhnout i v případě celonárodním, dokonce i spásonosném. Jan Křtitel měl plné zuby dogmatických slepců, s nimiž měl trvalé problémy. Ukončeny byly až jeho popravou. Teologický rozum bez pokání totiž nevidí možnost Boží intervence v celé šíři: do svých idejí Boha vrtat nenechá, protože by se - Bůh, nikoliv teolog - zesměšnil vlastním popřením. Od toho jej každý rozumný teolog chrání a bude chránit: za to je placen, šacen, krmen a uctíván. Divoký Jan krmený kobylkami nechal Boha proměňovat šutráky v nemluvná žíďátka a vůbec mu nevadilo, že by se tím Bůh mohl učinit trapným. Vždyť Jan už viděl jinačí věci, třeba ta nečekaná obrácení. I doufejme, že alespoň v adventu dojde teologie až k Bohu – i když pochopitelně jen proto, aby ho mohla ochránit před ním samotným.